„Zoo,“ zeptal se, „viděla jsi sníh?“
Podívala se na něho, ale její oči jako by nenavázaly jakoukoli souvislost s tím, co vidí; bylo v nich cosi až šilhavě upřeného, co působilo dojmem, jako by se upírala k nějaké útěšné vnitřní představě. „Jestli jsem viděla sníh?“ opakovala a zřejmě se snažila vší mocí otázku pochopit. „Jestli jsem viděla sníh!“ rozesmála se zvláštním chichotem, z kterého šla hrůza, pomalu zaklonila hlavu, rozevřela rty jako dítě, které otvírá pusu v naději, že do ní chytne déšť. „Žádný není,“ řekla a divoce zavrtěla hlavou, až se jí černé napomádované vlasy zavlnily jako ve větru a zapraskalo v nich jako v sežehnuté trávě. „Všecko je to jenom samá lež, sníh a tak: to slunce, to je všude!“