doc. prom. ped. Václav Stratil → http://intermedia.ffa.vutbr.cz/view/5 & http://intermedia.ffa.vutbr.cz/stratil
■
Vážení přátelé,
vážím si toho, že jsem se narodil ve velmi citové a kulturní rodině v krásné historické Olomouci. Můj tatínek, Václav_ Stratil, byl profesorem latiny, franštiny, češtiny a ruštiny. Byl to důkladný a pracovitý člověk, měl krásný jazyk, literární talent a psal sám pohádky. Od raného dětství nám každý večer četl a vyprávěl. Věnoval se rovněž kulturně osvětové činnosti. Rozhovory s ním byly podstatné, velice intenzivní. Rád se také vyjadřoval vybraně vizuálně, zpracovával tematická rodinná alba, v rámci pedagogické činnosti vizuálně skvělé obrazy – nástěnky. Byl to vlastně konceptualista a měl velký vliv na můj vztah ke slovu. Jan Štefan, maminčin otec, byl učitel a slušný malíř. Maminka, Vladimíra Stratilová, ho velmi ctila. Sama celý život malovala, psala básně a učila děti na LŠU v Olomouci. Předala mi velký poetický princip. — Na olomoucké filozofické fakultě mě dva roky (1971/72) učil surrealista Václav Zykmund, který mi velmi imponoval svou bohémou a spontánností. Na jeho performance, fotoperformance jsem později reagoval. Jeho umělecký projev byl velmi svobodný a neformální. — Počátkem 80. let jsem se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde pro mě všechno začínalo jinak, znovu, naplno. Hned od začátku jsem se blízce skamarádil s paní Adrienou Šimotovou. Myslím, že to byla a stále je moje hlavní pedagožka. Oba jsme se zabývali identickým vrstvením, přemýšlením o transcendentních posunech. Prožili jsme spolu řadu let pracovních i lidských hovorů. Myslím, že jsem se od ní učil především to, jak dokázala přesně formulovat své žité koncepty, jak formou vyřčení, gestem ruky, tak způsobem uchopení v materiálu. Mám rád její básně, velmi osobní. Hodně mi dává. Musím zmínit Vladimíra Skrepla, se kterým se také celá ta léta intenzivně přátelím a vážím si toho, jak se vážně, ne lehce, pere se svou prací. Jeho poslední brněnská výstava mě vzrušila. Prostředí pražské scény 80. a 90. let na mě působila hodně intenzivně. — V roce 1998 jsem se přestěhoval do Brna, kde jsem začal učit na této fakultě a ta se mi stala novým domovem. Komunikace se studenty i s kolegy pedagogy mě velmi zajímá a těší a sám vnímám fakultu především jako přátelský pracovní prostor. Sám zde hodně maluji, což považuji za důležitou interakci se studenty, za způsob vzájemného oslovování se. Cítím se tak být jedním z nich a hodně se od studentů učím. Za všechny zmíním Jana Nálevku, Michala Mariánka, Anežku Hoškovou… Jsem také rád za pracovní vztah s Jiřím Ptáčkem, diskuze s ním je pro mě velkým dobrodružství, živou vodou. Také pro kontakt mezi Brnem a Prahou hodně dělá. — Je jasné, že v dnešním multimediálním prostoru je médiem všechno, záleží jen na tom, jakým způsobem věci určujeme, volíme, intonujeme. Informací je nekonečně, ale informační kontext je důležitý v okamžiku, kdy ho prostoupí zažívání fascinace. Jsem rád, když mohu předat odevzdání se lyrické upřímnosti, spontánně, citlivě, s láskou. Mám rád všechno, všechny, vášnivě, čistě. Toužím po komunikaci, po její jednoduchosti, zapamatovatelnosti, čitelnosti. Byl bych rád, kdybychom konali takový život a takové umění, které by se líbilo ve vesmíru. To, že umění není tak důležité pro mnoho lidí, je přirozené, ale také jen zdánlivé. Každý dříve nebo později prožijeme všechno, dotkneme se všeho. Jsou věci, které nás přesahují. Kéž bychom si toho byli vědomi a k tomuto vědomí se dobírali. Je to dar. Každý máme barvu svého spiritu. Pak je každá barva dobrá a na každou jednou dojde. — Je tedy důležité dostat se do prožitku práce, do pocitu smyslu. Smyslem je nepředvídatelnost a její nezneužívání, otevírání svobody svobodného humoru. To bych chtěl konat, předávat. Modlím se za to. Aby DADA bylo DADA. O tom je moje řeč. — Ještě chci zmínit velkou radost ze spolupráce s Filipem Cenkem, který je jako asistent výborný partner a moc hodný člověk.
Děkuji, V. S., duben 2009