Víme, že všechno musíme takřka roztrhat a rozškubat, máme-li proměnit jednotu v mnohost. Stejně je tomu s člověkem, jemuž říkám „ty“, v nějakém „někdy“ a „někde“. Mohu se zaměřit na to, abych poznal barvu jeho vlasů nebo barvu jeho řeči či barvu jeho dobroty, a musím si tak počínat znovu a znovu, ale on přitom přestává být Ty.