Když zavřu oči, vidím tvary. Videa na hranici abstrakce. Podesta Nové scény Národního divadla v Praze, 2/5—31/5 2012
Autoři: Filip Cenek a Magdalena Hrubá, Lukáš Hájek, Vilém Novák, Kryštof Pešek, Jiří Rouš, Jan Šrámek a Vojtěch Vaněk, Jiří Thýn
Kurátor: Mediabaze.cz (Martin Blažíček, Alexandr Jančík a Martin Mazanec), http://www.newstage.cz/cs/repertoar/659.html
■
Kurátorský tým Mediabaze.cz sestavil pro projekci v Podestě Nové scény ND v Praze výběr převážně abstraktních videí, pro které je spojujícím prvkem hledání tvarové identity. Směřování k čisté artikulaci tvaru a jeho vztahu k prostoru a vnímání se v nich objevuje buď z pozice čistě algoritmické u softwarově generovaných obrazů, nebo naopak nacházejí zjednodušenou tvarovost prostřednictvím abstrakce reality. Místo, ve kterém se potkávají, je zároveň rozhraním mezi vnímáním reálného prostoru a vnímáním tvarů a textur. Jsou hrou na pomezí vidění skrz a vidění na povrchu, studií o povaze médií, ale zároveň nás nenápadně vedou k uvědomění našich vlastních procesů vidění. Na jednom pólu výběru stojí nejstarší uvedená práce Devět vteřin ticha (Filip Cenek, Magdalena Hrubá, 2000), která zachycuje dramatický okamžik zastavení volného pádů skrze vibrující textury a jednoduché principy 2D animace s pro autory příznačným zdůrazňováním povrchu – v tomto případě reprograficky stylizované kresby. Jiří Thýn ve videu Philips (2011), které bylo součástí instalace Předobrazy, prostor, abstrakce, naopak vychází z obrazu čistě fotografického. S jemným odkazem k avantgardní fotografii 30. let snímá kruhové světelné odrazy na povrchu vodní hladiny. Jeho práce tematizuje především světlo jako takové, jeho kresbu, odraznost a schopnost vytvářet prostor. Jan Šrámek a Vojta Vaňek se v práci Bez názvu (2010) opět pohybují v dlouhodobě prozkoumávaném světě na hranici dvou a tří rozměrů. Animované objekty se spojují a znovu rozkládají jako imaginární hlavolamy a prolamují se do prostoru v místech, kde bychom to nečekali. V tomto videu jako v jednom z prvních využívají jemné stínové pozadí post-apokalyptické krajiny. V tomto videu jako v jednom z prvních využívá jemné stínové pozadí post-apokalyptické krajiny. Lukáš Hájek v práci Gulliver v říši liliputánů (2008) čerpá z estetiky 8-bitové grafiky a konstruuje nový vizuální vjem z efemérních vibrací. Základní pixelové hodnoty jedničky a nuly tak ožívají v mnohovrstevné koláži, kde objekty a tvary jakoby vyvstávají z filtrovaného šumu televizní obrazovky. Práce Jiřího Rouše a Kryštofa Peška je v mnohém spřízněná. Oba využívají pro generování grafiky softwarové algoritmy jazyka Processing, který umožňuje interakce mezi jednotlivými pixely nebo objekty v ploše obrazu. V Peškově animaci Jev 2/3 (2011) se projevuje autorovo sledování geometrických paradoxů. Promítaný kruh není ve skutečnosti kruhem, ale rotujícím elipsoidem. Sledujeme tedy nikoliv samotnou tvarovou povahu kruhu, ale vizualizace matematických procesů, které vedou ve finále k oklamání našich smyslů. Vyvstává tak fundamentální otázka, co je skutečnou povahou jevů a jaké představy naše vnímání naplňuje. Práce Jiřího Rouše Boží oko (2012) je oproti tomu založena na pozorování smyslově přitažlivých přírodních procesů. Z nich autor vyvozuje matematické principy, které posléze využívá pro jednoduché animované obrazce obsahující právě onu esenci pozorovaného pohybu. Na bázi algoritmů je založena i čerstvá práce Viléma Nováka Oni (2012). Animované postavy zjednodušené na seskupení krychlí jsou generovány a ovládány na základě genetických algoritmů umělé evoluce. V procesu digitální interakce nachází okamžiky nechtěné komiky, mikroetudy tragických kolizí a koincidencí. Práce, která je zároveň poctou pionýrským experimentům Karla Simse s generativní animací z poloviny 90. let, se výrazově posouvá do polohy digitální grotesky. — Martin Blažíček