(English version below)

Jak ses dostal k VJingu? Jaké jsou tvoje inspirační zdroje?

Koncem minulého století jsem na Fakultě výtvarných umění v Brně studoval video u Keiko Sei a Miloše Vojtěchovského. Ještě předtím, v polovině devadesátých let, jsem na škole potkal Woodyho Vasulku. Asi nejzásadnější bylo setkání s jeho ženou Steinou, které jsem jako student pomáhal instalovat velkou retrospektivní výstavu v brněnském Domě umění (1996). V působivém prostoru jsem strávil několik nocí s pracemi, které sledovaly problematiku audio-vizuální synestézie, a již tehdy jsem měl možnost poznat Image/ine – program, který při vystoupeních dodnes používám a na jehož vývoji se Steina podílela. Moje první pokusy s VJingem jsou z roku 1998, kdy jsem s černobílými filmy objel část turné Pavla Fajta s jeho sólovým projektem pro bicí soupravu Drum Trek.

Jak bys popsal svou práci? Co pro tebe znamená, co je obsahem?

Témata práce s pohyblivým obrazem, komponovaným v reálném čase koncertu, se nijak neliší od těch, kterými jsem se zabýval i při jiných příležitostech. Jde o mezní hodnoty obrazového prostředí, srozumitelnost, bláto (konceptuální špínu), paměť, sdílení vzpomínek. O vizualizaci času, intervaly, mezery, prolínačku. Klíčovými slovy posledních věcí bylo „zatmění“ a „blackout“, tedy výpadek paměti i čehokoli jiného…
Práce přijde z touhy sdílet se dvěma, třemi kamarády víc než slova (při koncertě se občas propojíme i šňůrou, cha!). Jinak musím přiznat, že samotné věci jsou pro mě prostě projevem života; v jistém, dobrém slova smyslu „odpadem“, většinu z nich stačí promyslet v hlavě. Co s kamarády ukazujeme, je vlastně něco, co si sám představit nedokážu, protože to vzniklo vyprolnutím mého světa se světem druhého. Výsledek se mi moc nepodobá, proto je pro mě dobrodružný a zajímavý. Málokdy udělám něco sám, protože mám zkušenost, že se nejraději vracím k věcem, kterým věřím, ale v kterých vídám i obrazy, které mi nejsou vlastní. „Moji“ práci tak můžu nejpřesněji popsat jako důvěřivou mlhu, jožik v tumaně (mluvím i o sově, hu!).

Jaké technologie používáš? Sleduješ nové trendy v oblasti technologií?

Praxi živého kina přímo učím, takže se zabývám i technologií a jejím vývojem. Samotného mě baví s médii pracovat v kontextu jejich historie, jejich paměti. V předmětu Vizuální kompozice v čase, který vedle FaVU učím pro JAMU a FF MU v Brně, si se studenty u médií společně zkoušíme ověřit jejich často klišovitě popisovanou minulost a dozvědět se v praktických cvičeních něco o jejich přirozených vlastnostech. Důležitou roli při rozhodování, jakou technologii člověk použije, hraje časová náročnost některých postupů a blížící se deadline. Právě v předmětech jako je zmíněná Vizuální kompozice v čase jsme si se studenty při cvičeních, založených na vytvoření minutové obrazové kompozice z několika stejných fotografií v různých prostředích (meotar, 2D program, VJský program, střihový program, postprodukční program), vyzkoušeli, k jak rozdílným způsobům práce nás nástroje nutí a že často lze pomocí fólií a jednoduchých triků s průsvitností na zpětném projektoru velmi přímo a rychle dojít k výsledku, který bychom v postprodukčním programu řešili několik dní.
Technologie, přesněji snad formáty, tak volím podle potřeby, intuitivně, a klidně měním scénář ad hoc až na místě. Při zvukové zkoušce před prvním koncertem Midi Lidí se například ukázalo, že Midi Lidi potřebují projekci nejen veselou a hravou, ale strojově čistou, takže jsem narychlo zvolil barevné geometrické vektory v počítači našeho kamaráda VJ Koloucha, přestože jsme s Magdalenou Hrubou měli připravenou černobílou kreslenou animaci, oživovanou přímo před kamerou. Projekt s hudebníkem Ivanem Palackým, nebo spolupráce s dalšími lidmi z elektroakustické scény, kde je víc ticha než zvuků a přirozené akcentování pomlk, vyžaduje zase přesnější spojitost obrazu se zvukem, možnost práce s nečekanými okamžiky, chybami, což vyústilo v oprášení dostatečně starého macintoshe, na kterém fungoval původní Image/ine. K projekcím také rád použiju meotar nebo diapozitivy. Ale nebráním se – ani učit druhé – práci v běžných programech, které jsou natolik omezené, že jsou spolehlivé, a jejichž myšlenkový koridor manipulace a možností je velmi úzký, což lidem pomáhá směrovat jejich produkci do specifické vizuality a dramaturgie… mají v nich čas soustředit se na obsah a působení obrazů víc než na jejich ovládání. Oblíbeným softwarovým pracovním nástrojem k projekcím je rovněž „rozšířená pracovní plocha“. Popsat cesty, kterými nás programy samotnou produkcí pohyblivého obrazu vedou, je obsáhlejší problematika rozhraní (interfejsu).

Co tě na VJingu baví, zajímá? Proč zrovna tohle médium?

Nepřemýšlím o VJingu jako o médiu. Při VJingu se učím, když to řeknu v nadsázce, jestli je skutečně „nejpravdivější“, co je teď; v reálném čase se dají vyjádřit věci, které – bez nutnosti být v napětí s/před ostatními – sami (v samotě) zformulovat neumíme; post-cinematic experience, „svrchovaný film“; záleží na konkrétní situaci, ani dnes průběh a vyznění koncertu neodhadnu. Baví mě dělat věci, jejichž výsledek bez vlastní realizace nejde předem promyslet, a ještě za to dostat peníze na cestu domů.

Na jakých akcích vystupuješ? Jak často? Vystupuješ v rámci města, kde žiješ, nebo po celé republice?

Nebráním se vystoupit kdekoli, nevyhledávám pouze akce simulující vizuální masážní salóny. Soupeřit se sportem nebo stroboskopem nemá smysl; obraz není silný proto, že je rychlý, takže nejsem VJem velkých tanečních pártýs. Jsem pro místa s intimitou a přirozeností, pro situace, které umožní vnímat věci bez naučených podmínek, se zájmem (což mohou být často místa natolik izolovaná, jako jsou galerie nebo něčí byt). Mám raději menší prostory, kde si projektor můžu dát dostatečně blízko a barvy světla nechat zářit, kde si mohu zarámovat scénu projekcí tak, jak uznám za vhodné (přes hudebníky nebo třeba na malé plátno vedle hráče, aby na něj ani neviděl a nezavádělo se přemýšlení lidí o situaci na pódiu zbytečně k pocitu, že hudebník dělá k promítaným obrazům soundtrack).
Pokud jde o konkrétní města: hlavně s projektem Carpets Curtains jsme před lety objeli několik evropských festivalů zabývajících se volnou A/V improvizací (Barcelona, Krakov, Štětín, Varšava, Gdaňsk, Budapešť, Bukurešť, Bratislava, Vídeň, Bochum, Brno, Praha).

Jaká je tvá cesta na pódium?

Jestli myslíš způsob, jakým mě kurátor-dramaturg večera na akci pozve, tak zpravidla je to rovnou s hudebníkem, se kterým mě měl možnost vidět hrát jinde. Napíše email, domluvíme si podmínky. Většina umělců je dnes i kurátorem nějaké vlastní akce, takže není těžké se navzájem potkat, vidět co druhý zrovna dělá a jestli by se jeho přístup k obrazům do dramaturgie večera nehodil.

Sleduješ, co se u nás děje? Myslíš, že je u nás dost příležitostí pro to, aby se VJ mohl realizovat? Jsi v kontaktu s jinými VJs? Spolupracuješ s nimi? Řekl bys, že je česká VJská scéna nějak propojená?

Nijak cíleně VJskou scénu nemonitoruji. Profesionálů, kteří s obrazem cvičili, bylo svého času tolik, že bylo nutné sledovat ty, kteří se sice za VJe nepovažují, ale s pohyblivým obrazem pracují nešablonovitě, laicky. V přímém kontaktu jsem jen s těmi, s nimiž se vídám, takže střed Brna pokud jde o naši republiku; a mám pocit, že mi nic nechybí: inspirativních vjemů od lidí jako je Honza Žalio a spol. je v mém bezprostředním okolí víc než dost. Téměř každý počin z této oblasti mě oslovil: meotary Dua Lahoda, rozanimované kresby Filipa Nerada a VJe A-Lenky, „zlínská škola“, Michal Kindernay, Petr Kocourek, Tom Hrůza, Jirka Suchánek, s Honzou Šrámkem jsme v kontaktu denně…
Přímo během vystoupení na vizuálech většinou s nikým nespolupracuji, dvě ruce a dvě oči jsou na soustředěný výkon až dost, zejména pokud jde o práci v čistě digitálním prostředí počítače. Situace se mění s rozlohou fyzického prostoru, který člověk musí během vytváření projekce úsporně obhospodařit, a tak u těch „špinavých“, analogových projekcí, jsem za vklady mně blízkých výtvarníků – nejčastěji jde o Magdalenu Hrubou, Jirku Havlíčka, Terezu Sochorovou – rád. Když jsem nucen projekce dělat sám, vypomáhám si v tomto smyslu (nečekaná narušení) chybami programů, v kterých pracuji. Vymezuji se ale proti chybovému designu věcí; nejsou mi vlastní projekce, které s chybami a šumem pracují předstíraně (výjimky, kde je takového předstírání použito koncepčně, bych samozřejmě našel). Nesleduji ani projekce, které osobně neřadím mezi VJing a kterým říkám „motion design“. Tedy projekce, které – zjednodušeně řečeno – neodkazují jinam než k technice svého provedení, k hladkému spojování, k „smooth“ efektu. Mě zajímá opak, spojení, které jinakost nesmaže. (Záběr, protizáběr.) Viditelní jsou pak z VJů pro mě ti, kterým se podařilo najít „vlastní obrazy“, čímž ale myslím spíš pocit než vizuální jedinečnost. Odněkud jsem si do sešitu k projekcím před lety vypsal, že není důležité něco říct, ale spíš říct něco znovu a v tom opakování říct něco poprvé. A tak tenhle obraz z paměti vezmu znovu a ukážu ho zboku ještě jednou. Slit-scan. — Pro mě je zajimavé ve VJském přístupu vidět a zakoušet rozdíly i v tom, co znamená skládat věci v čase jednu k druhé a co zase skládat je nad sebe: horizontální a vertikální narativní kódy, sekvence a kompozice... jinými slovy: povídka nebo poezie?

Jakou roli hraje ve tvé práci hudba a jaká hudba? Vystupuješ se stejnými hudebníky? Účastníš se jako VJ i jiných než hudebních akcí?

Hudba hraje automaticky hlavní roli, jinak bychom se už nebavili o VJingu, ale dělala bys rozhovor s hudebníkem o soundtracku. Podstatou práce VJe je, že si všímá a ve výsledné projekci zohledňuje všechny věci mimo obraz, mimo záběr (tedy nejen zvuk). Účastním se různých akcí, ale na těch primárně nehudebních si neříkám VJ. Rozpětí spoluprácí je docela široké: popová elektronika Midi Lidí, introspektivní Al Margolis aka If Bwana, zřídka něco hlučnějšího; zkusil jsem si i totální improvizaci záskokem ve skupině Catophone, párkrát jsme vystoupili pod názvem Dvojtečka s Tondou Koutným. Jako VJ Věra Lukášová jsme dvakrát veřejně zahráli s Jirkou Havlíčkem, přičemž jsme se rozpačitě starali jak o obraz, tak o zvuk. Dlouhodobější a promýšlenou spoluprácí je projekt Carpets Curtains, který přes sedm let tvoříme s hudebníkem a architektem Ivanem Palackým. Vnímám velký rozdíl v přístupu k vystoupení u něj a např. u Pavla Fajta, když si vzpomenu na dobu před deseti lety. Oba dva přístupy – civilní úklid v kuchyni na jedné straně, šamanský tanec na straně druhé – mě fascinují. A během šedesáti odpromítaných koncertů s Midi Lidmi jsem získal respekt k lidovosti a vstřícnosti.
Ale nejdobrodružnější (hlavně ve vzpomínce) jsou pro mě atypické projekce k hudbě, která nemá písňovou formu, která improvizovaně plyne z prázdna a bezprostřednosti, bez čekaných point. Jen stroje a přístroje zlehka popostrkované lidmi. Nestýskající si povzdechy a ohlédnutí se v přítomném čase vyprávění.

Jak vnímáš zájem o VJing zvenčí? Média, diváci...

Nemyslím si, že je v tomto smyslu dobré mluvit o „venku“ a „vnitřku“. Situace jsou takové, jaké je vytváříme; nejde jen o výkon lidí na pódiu, za výsledek jsou stejně tak zodpovědní ti, kteří se do obrazů a hudby noří: je více než méně na nich (divácích), co uvidí a jak zřetelně to uvidí. Jak se říká: „Cos udělal, aby se ti to líbilo?“ Přál bych si vytvářet situace, kdy se druzí nebudou cítit jako soudci, kdy si půjdeme naproti; elementární důvěra.
O umělce, kteří pracují s pohyblivým obrazem, se média zajímají jako o každé jiné povolání, ale samozřejmě: cokoli, co se děje v čase, se novinám hůře zprostředkovává, zejména dnes, kdy míváme pocit, že rozhoduje rychlost (kterou vnímáme jako největší, když zaostříme na povrch), kdy věci chceme hned, ve zkratce a srozumitelně. O obrazech něco řekneme nejlépe zase jinými obrazy a to chce čas, slova je budou vždycky jenom pronásledovat (Bellour); navíc „povrch“ obrazů není dvourozměrný, nepohybujeme se v myšlení po nich, ale v nich, někde v intervalu mezi 2 až 3D, což se heslovitě a bez poezie vyjadřuje obtížně.

Máš nějaké speciální VJské plány nebo přání do budoucna?

Nemám. Snad aby VJem tanečních akcí byla častěji tma. Pro tanec je to nejpřirozenější, dancing in the dark. I pro mysl, když ji chceme nechat prostor hudbu vizualizovat.

— Emailový rozhovor M. Kuříkové s VJ V. Lukášovou (nekráceno), prosinec 2009. Foto D. Deutelbaum, PAF 2007.

■ ■ ■

How did you get to VJing? What are your sources of inspiration?

At the end of the past century I studied video at the Faculty of Fine Arts in Brno under Keiko Sei and Miloš Vojtěchovský. Even before that, in the mid-1990s, I met, while still at school, Woody Vasulka. Probably most important was meeting his wife Steina, who I assisted as a student in installing a big exhibition at the Brno House of Arts (1996). In an atmospheric space and silence I spent several nights with works that explored the problem of audio-visual synesthesis, and it was at that early time that I was able to become familiar with the Image/ine software that I have been using in performances until today, and which had been developed with Steina’s contribution. My own attempts at VJing did not come until 1998, when I sat in with black-and-white films during part of a tour of Pavel Fajt with his solo project for drums and electronics under the title Drum Trek.

How would you describe your work? What does it mean for you and what is its content?

The themes of my work with a moving image composed in real time during a concert do not differ from those that I also examine at other occasions. They are about the limit values of the pictorial environment, comprehensibility, mud (conceptual dirt), recollecting, sharing memories. About the visualization of time, intervals. The key word in the latest works was “blackout”, i.e. a failure of memory or anything else… Work comes from a desire to share more than words with two or three friends (in a concert we can even get wired up sometimes, ha ha). Otherwise I have to admit that for me the things themselves are simply an expression of life, in a good sense “a waste”, in a pure form it suffices to think them over in my head; what we show with friends is actually something I cannot imagine alone as it was created by interspersing my world with the world of the other one. The result does not resemble me too much, that is why I find it adventurous and interesting. I hardly do anything alone as by my experience I prefer returning to things that I can trust, but I also see images in them which are not my own. The most exact description of “my” work would be “trustworthy fog”, yozhik v tumane (I am also speaking about an owl, hu!).

What equipment do you use? Do you follow new trends in technology?

As I teach the practice of a live cinema I necessarily deal with technology and its development. Personally, I like working with media in the context of their history, their memory. In the course entitled Visual Composition in Time where I am the lecturer both at the Faculty of Fine Arts of Brno University of Technology and at the Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno, we try, together with the students, to verify the often cliched descriptions of the past of the media and to learn, in practical exercises, something about their natural properties. An important role in the decisions as to what equipment to use is the time required for some procedures and the approaching deadline. In courses, such as the above mentioned Visual Composition, we tried out, with students during exercises consisting of creating a minute-long video composition from several identical photographs in different environments (OHP, 2D software, VJing program, sequencer, layer-composition software), how the tools force us to use different working methods and that the result can often be reached quickly and in a straightforward manner using foils and simple tricks with a transparency on an overhead projector that would take several days to solve in a post-production program.
I choose the equipment, or perhaps more appropriately formats, accordingly, intuitively. The electronic project Midi Lidi needed a merry and playful projection, something clean, so that during the sound check before the first concert I opted for colourful geometric vectors in the computer, although we had prepared a black-and-white cartoon animation with Magdalena Hrubá, brought to life on the spot in front of the camera. The project with the musician Ivan Palacký or collaborations with other people from the electro-acoustic scene, when silence prevails over sounds and the stops are naturally accentuated, requires a more precise synchronization of image with sound, working with unexpected moments, errors, which resulted in dusting off a sufficiently old macintosh, on which it would be possible to run the original Image/ine. I am also fond of using an over-head projector or slides for projections. But I do not shrink from working — or teaching others to — in standard software which is so restricted that it is reliable (“fail-proof”), and whose corridor of thoughts about manipulations and options is so narrow that it helps people direct their output to a specific imagery and dramaturgy… they have time to concentrate on content and the impact of the images instead of on their control. Another favourite software tool for projections is the “extended desktop”. Describing the ways along which the programs lead us by the actual production of a moving image is a more complicated problem of the interface.

What do you enjoy or find interesting in VJing? Why this medium at all?

I do not think about VJing as a medium. During VJing I learn, in a hyperbole, whether what is happening now is really the most truthful; in real time you can express things which — without necessarily being in tension with/in front of the others — are impossible to formulate if we are alone; post-cinematic experience; it depends on the particular situation, even today I am unable to guess the course and the outcome of the concert. I like doing things the result of which cannot be thought out ahead without their realization, and even get money for it to go back home.

At what events do you perform? How often? Do you perform in the city where you live or around the whole country?

I would not refuse to play anywhere, I do not seek out only events simulating visual massage salons. In my world it is useless competing with sport or a stroboscope. An image is not powerful because it is fast. So, I am not a VJ cut out for big dance parties. I am for small clubs, venues providing intimacy and naturalness, for situations which (ideally) let you take in things without preconceptions, with interest (which can often be places as isolated as an art gallery or someone’s flat). I prefer small spaces, where I can place the projector close enough and let the colours of the light shine, where I can frame the stage by projection as I find suitable (over the musicians or perhaps on a small screen next to a player so that he does not even see it and people would not be led into thinking, from the situation on stage, that the musician creates a soundtrack to the images projected).
As far as particular cities are concerned: a few years back with the Carpets Curtains project we went round several European festivals with free A/V improvisation (Barcelona, Krakow, Szczecin, Warsaw, Gdansk, Budapest, Bucharest, Bratislava, Vienna, Bochum, Brno, Prague).

How do you get onto the stage?

If you think of the way a curator-programmer of the evening invites me to an event then it’s usually immediately together with the musician with whom he saw me play elsewhere. He will send an email, we will agree the terms and conditions. Today most artists are also curators of an event of their own, so that it’s not difficult to meet, see what the other is doing at the moment and whether his approach to images would fit the dramaturgy of the evening.

Do you keep an eye on what is going on here? Do you think there are enough opportunities for a VJ to realize him/herself. Are you in touch with other VJs? Do you work together with them? Would you say that the Czech VJ scene is interconnected in some way?

I don’t intentionally monitor the VJ scene in any way. Professionals doing exercises with images were so abundant at one point that it was necessary to follow those who do not consider themselves to be VJs but work with the moving image in a cliché-free and lay manner. I am directly in contact only with those who I see, so that the centre of Brno is as far as my republic extends; and I feel I don’t miss anything: inspirational perceptions from people like Honza Žalio and co. are more than abundant in my immediate vicinity. I have been impressed by almost any creative initiative in this field: the over-head projections of Duo Lahoda, animated drawings by Filip Nerad and VJ A-Lenka, the “Zlín school”, Michal Kindernay, Petr Kocourek, Tom Hrůza, Jirka Suchánek; with Honza Šrámek we are in daily contact…
During a performance on the visuals I usually do not collaborate with anybody; two hands and two eyes are just about enough for a concentrated execution, particularly if it entails work in the strictly digital environment of the computer. The situation changes with the dimensions of the physical space that you have to effectively manage when creating the projection so that in the “dirty”, analog projections I am grateful for contributions by visual artists that I feel close to – most frequently Magdalena Hrubá, Jirka Havlíček, Tereza Sochorová. I have already mentioned the interspersing with others who, whether you want it or not, will interfere with your intention and introduce unexpected elements into the result. When I am forced to do the projections alone I am helped in this sense by errors in the software that I use. I am however against error design of things; I don’t feel akin to projections that pretentiously work with errors and noise (although exceptions where this pretentiousness is used conceptually do exist). Also, I am not into projections that I personally do not classify as VJing, and that I call “motion design”. They are projections that — to put it simply — do not refer to anything except the technique of its execution, seamless juxtaposition, the “smooth” effect. I am interested in the opposite, i.e. juxtaposition that does not erase otherness. (A shot, a counter-shot.) The VJs that are visible for me are those who succeeded in finding their own imagery, by which I mean more of a feeling rather than visual originality. A few years ago I noted down a quote from somewhere in my notepad for projections that it is not important to say something but rather to say it again and in this repetition say something for the first time. So I take this image from memory again and show it from the side once again (slit-scan).
For me, the interesting thing in the VJ approach is to see and test the differences in what it means to juxtapose things one to another in time and what it means to stack them up: horizontal and vertical narrative codes, sequences and compositions... in other words: a tale, or a poetry?

What role does music play in your work and what type of music? Do you perform with the same musicians? Do you take part as a VJ in other than music events as well?

Music automatically plays the lead (otherwise we would not be discussing VJing, but it would be an interview with a musician about a soundtrack). The essence of the VJ’s work is that they take notice and in the resulting projection take into account all the things outside the image, outside the picture (not just sound). I participate in various events but in those primarily non-musical ones I do not call myself a VJ. The range of collaborations is quite wide: pop-electronic Midi Lidi, introspective Al Margolis aka If Bwana, rarely something noisier; I tried out even total improvisation as a stand-in in the Catophone ensemble, we performed a few times under the Dvojtečka (Colon) with Tonda Koutný. As VJ Věra Lukášová we had two public performances with Jirka Havlíček, where we embarrassingly took care of both the images and the sound. A long term and more thought out collaboration is the Carpets Curtains project, that we have been keeping going with the musician and architect Ivan Palacký. I perceive a great difference in the approach to a performance between him and, let’s say, Pavel Fajt, to recollect the time ten years ago. I am equally fascinated by both approaches — mundane clean-up in the kitchen and the shaman dance. During the sixty concerts of Midi Lidi where I did the projecting I learned to respect the people and to please them.
The most adventurous for me (especially in memory) are atypical projections for music which does not have a song form flowing, in an improvised manner, from void and immediacy, without the awaited punch lines. Only devices and instruments slightly propelled by people. Uncomplaining sighs and hindsights in the present tense of the narrative.

How do you perceive interest in VJing from the outside? Media, spectators...

I don’t think it is a good idea to talk in this sense about some “inside” and “outside”. The situations are such as we create them; it is not just about the performance of the people on stage, the result is the same responsibility of those who dive into the images and music: it is more rather than less up to them (“spectators”), what they will see and how clearly they will see it. I actually have a feeling that the most important thing is to create situations when the others will not feel like judges, when we both will reach out, provide elementary trust.
The media take an interest in artists working with the moving image just as in any other profession, but naturally: whatever happens in time is difficult for the newspapers to mediate, especially today, when we feel that speed is decisive (we perceive speed as the greatest by focusing on the surface), and we want things now, abbreviated and understandable. The best way to tell something about images is to use other images again (and that takes time), words will always “just” lag behind (Bellour); moreover, their surface is not two-dimensional, we do not move in thoughts on them but in them, somewhere in the interval between 2 to 3D, which is difficult to express in brief and without poetry.

Do you have any special VJing plans or wishes for the future?

No, I don’t have any. Maybe, that the VJ at dance events was more often darkness. For dancing it is the most natural thing, dancing in the dark. Also for the mind, when we want to give it room to visualize the music.

— Interview by M. Kuříková with VJ V. Lukášová, December 2009. Photo D. Deutelbaum, PAF 2007.