(English version below)

Filip Cenek: Člověk vidí hlavně to, co už zná nebo tuší.
Rozhovor v brněnské kavárně Podobrazy vedla a zaznamenala Markéta Stulírová, Deník Rovnost.

Jste jedním z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jak jste nominaci přijal, co pro vás znamená?

Je to potěšující zkušenost, která mi umožnila potkat se zajímavými lidmi. Když jsem viděl složení letošní komise, byl jsem rád, i překvapen, že je tento typ prací zaujal.

Při hodnocení je porota označila jako „instalace, které vtáhnou diváka, ale odmítají rychlou interpretaci“. Jak je to s interpretací u vašich děl? Nakolik je pro vás sdělení divákovi důležité?

Neřekl bych, že mě cíleně zajímá práce s divákem. Alespoň ne přímo, při vlastním dělání. Zájem o druhé přijde až ke konci – během finální instalace a výběru věcí, které v daném místě a čase vystavím. To je moment, kdy se na celkovou situaci snažím dívat jinýma očima. Je dost věcí, které člověk ani neukáže, které pro ostatní existují zprostředkovaně, ale jsou stejně důležité… i když o nich víte jenom vy sama.

Co konkrétně vás zajímá?

Zjednodušeně to, co se špatně čte, co je potřeba vidět. Pohledy a pohlednice… víc než dopisy. V souvislosti s nečitelností mě pak zajímají systémy, které příběhy vypráví individuálně a nedourčeně. Tím nemyslím jen oblast hyperfikce, která mě oslovila před čtrnácti lety. Poslední roky jsem se vrátil od počítačů zpět k analogu, k práci s fotografií a klasickým filmem, i k projekčnímu systému, který souvisí spíše s kinematografií, což je i případ instalace, kterou se prezentuji na výstavě v DOXu.

Výstava v Praze potrvá do ledna příštího roku. Přibližte svoji instalaci více…

Nazval jsem ji Vratké kino a na těch několika málo čtverečních metrech, které DOX poskytnul, jsem v black boxu, v malé černé boudě, nainstaloval jednoduchou stereo diaprojekci – dva karusely s desítkou fotografií a vět. Projekce v dynamicky programované asynchronní smyčce metodou hladového algoritmu ukazuje různé varianty podtitulkovaného sledu fotografií. Je tak pravděpodobné, že každý uvidí něco jiného nejenom proto, že má jiné zkušenosti. Změny jsou jemné a fungují spíše jako asociační paobrazy.

Jak dlouho projekce trvá?

Délka smyčky z fotografií a obrazů textu v dvojexpozici, které jsem si zaznamenal během nedávného pobytu v Lisabonu, není pevná, kolísá mezi dvěma a třemi minutami. Je to film/instalace v procesu, vyprávění, které prokluzuje. Snad bude platit, že „pracovní dvojznačnost významu a rezistence narativní jistoty zapůsobí svěže a odvážně“ i v tomto případě, když se ještě vrátíme k vyjádření letošní poroty k několika instalacím z poslední doby.

Takže to porota vystihla?

Popsala to hezky, zvláště v angličtině. Rád pracuji ve zkratce a v náznaku, jen se stopami, z kterých lze vyčíst různé věci. Člověk vidí hlavně to, co už zná nebo tuší, najít může jenom sebe a svoje zkušenosti, které už zapomněl. Já vždy doufám, že si ve věcech najde i něco, co pozmění tvar jeho vnímání. Jestli to bude nečekaně nebo nenápadně, hned nebo až časem, není ve výsledku důležité.

Jak jste sám zmínil, nejvíce se dnes pohybujete na rozhraní filmu a fotografie. Kde čerpáte inspiraci?

V každodennosti. Umění je pro mě způsob, jak lidem, které neznám, říct něco důvěrně a intenzivně, ale nemám potřebu říkat lidem o věcech, které by se jich netýkaly.

S ohledem na témata, která se ve vaší tvorbě objevují – lze některá z nich považovat za dominantnější?

Tím, že učím na fakultě (FaVU VUT v Brně), jsem ve světě umění vlastně „insider“. Občas se tak podílím na věcech, které se zaobírají světem umění, ať už výtvarným nebo filmem, ale mám i jiné zájmy, takže se dotýkám různých témat. Ale k filmu jsem měl vždycky blízko, nějakou dobu jsem pracoval jako promítač v brněnských kinech a dodnes mě baví tuto zkušenost reflektovat. Největší výzvou tak pro mě je nějak smysluplně zacházet s kolektivní optickou pamětí minulého století, tím myslím obecně s filmem.

Dala by se vaše instalace v DOXu tedy nazvat filmem?

Hm. Určitě má znaky filmu. Nejen zvoleným způsobem vyprávění, který nese prvky nelinearity, se instalace Wonky Cinema dotýká otázky autenticity, střihu a vůbec důvěry, kterou vkládáme do vyprávění příběhů v kině. Výpadky a nepředvídatelnost, věci, které kolísají, které jsou labilní, nepevné, jsou tím, co se normálně snažíme potlačit, ať už jde o film jako takový, nebo o výkony člověka v promítací kabině. Příběh je dokonce definován jako způsob, jak vynechat všechno nahodilé. Já se jen snažím o těchto věcech přemýšlet nahlas a před ostatními. I díky tomuto koktání a bezprostřednosti se mně snad jistou „esenci“ podaří časem zformulovat.

Změnilo se něco ve vaší tvorbě poté, co jste začal učit?

Nevím, myslím, že ne. Přestože učím i teorii, pořád tíhnu k praxi. Od studentů na fakultě nemám zatím daleko jak generačně, tak ani zkušeností, že se často v umění zabýváme věcmi, jejichž výsledek bez vlastní realizace nejde předem promyslet.

Co vás aktuálně nejvíce zajímá?

V podstatě to, co je vystaveno v DOXu. Systémy projekce, změny nahlížecích perspektiv, vztah obrazů vytvořených obrazy i slovem, práce s osobní i kolektivní pamětí. Jedním slovem: pohlednice.

Ceny se udělují dnes. Co se pro vás změní v případě, že cenu získáte? A pokud ji získá někdo jiný, budete zklamaný?

Co se změní, nevím, ale zklamaný nebudu určitě. Už jenom skutečnost, že mě sedm lidí, kterých si vážím, umožnilo vystavovat ve společnosti Jirky Thýna, Dominika Langa, Pavla Sterce a Marka Thera, překvapila. Přeci jenom věci z mojí produkce jsou periferie. Navíc nenesou všeobecně očekávané rysy umění, nejsou kontroverzní, neřeší aktuální politická a společenská témata, ani žádná tabu. Jen nenápadně, možná pochybovačně, ukazují, čím jsme „nejreálněji“ – naše vzpomínky a způsob, kterým si je předáváme. Sám se musím pousmát nad tím, jak málo se stane, když po prolínací značce nepokračuje příběh na plátně hladce dál, ale pohltí nás tma. Opakuji to často: „dívat se do tmy je něco jiného, než zavřít oči.“

— Markéta Stulírová pro Deník Rovnost, vyšlo 25. listopadu 2011 (kráceno)

http://intermedia.ffa.vutbr.cz/wonky-cinema
http://www.cjch.cz/index.php/cs/rocniky/2011
http://intermedia.ffa.vutbr.cz/sochy-v-ulicich-kino-rozhovor

[Cena Jindřicha Chalupeckého 2011, Centrum současného umění DOX, Praha]

■ ■ ■

Filip Cenek: We can mainly see what we know or anticipate.
An interview in the Brno Podobrazy café conducted and recorded by Markéta Stulírová from the Deník Rovnost newspaper.

You are one of the finalists of the Jindřich Chalupecký Award. How did you take the nomination, what is its significance for you?

It is an enjoyable experience which enabled me to meet interesting people. When I saw the list of members of this year’s jury I was pleased, and surprised, that this type of works caught their attention.

In its assessment the jury described your works as “complex installations that engage the viewer but refuse quick interpretation”. Regarding the interpretation of your works, to what extent is the message to the viewer important for you?

I would not say that I am interested in working together with the viewer to achieve some end. At least not directly, in the creative phase. Caring for others comes towards the end – during the final installation and the selection of things to be exhibited at that particular time and place. That is the moment when I try to look at the overall situation through other eyes. There are quite a few things that one does not show at all and which exist for others only mediately, but are equally important… although you are the only one who knows about them.

What are you explicitly interested in?

To simplify it, what is read with difficulty, what needs to be seen: photos and postcards… rather than letters. In connection with illegibility I am further interested in the systems that tell stories individually and vaguely. By this I do not only mean the sphere of hyperfiction which I became attracted to fourteen years ago. Recently I returned from computers back to analogue, working with photographs and traditional film, including a system of projection more related to cinematography, which is also the case of the installation presented at the DOX exhibition.

The exhibition in Prague will be open until next January. Could you describe it in more detail?

I called it Wonky Cinema and within the few square meters offered by the DOX I installed, in a black box, a single-screen double slide projection – two carousels with a dozen photographs and sentences. The projection, in a dynamically programmed asynchronous time loop using the greedy algorithm method, shows different variants of a subtitled sequence of photographs. It is very likely that each viewer will see something else and not just because they have different experiences. The changes are subtle and function more or less as associative afterimages.

How long is the projection?

The duration of the loop in the superimposition of photographs and textual images, which I observed and recorded during a recent stay in Lisbon, is not fixed and varies between two and three minutes. It is a film/installation in process, a narration that slips, a sliding story. It is hoped that, returning to the statement of this year’s jury concerning several recent installations, “the work’s ambiguity of meaning and resistance to narrative certainty will felt refreshing and challenging” in this particular case as well.

So the jury described it succinctly?

Yes, they put it well. I prefer working with abbreviations and suggestions, mere traces, from which one can discern different things. We can mainly see what we know or anticipate, we can only find ourselves and our experiences which had been forgotten. I always hope that the viewers will discover something among the things in an exhibition that will modify the shape of their perception. Whether it is unexpected or unnoticed, immediately or over time, is not so important as far as the result is concerned.

You mentioned that today you are mainly straddling the boundary between film and photography. What do you draw inspiration from?

From the everyday. For me, art is a way of how to disclose something, confidentially and intensively, to people I do not know, but I do not feel compelled to tell people about things that would not concern them.

Given the themes cropping up in your work – could some of them be considered more prominent than others?

Being a teacher (at the Faculty of Fine Arts of Brno University of Technology) makes me actually an “insider” in the art world. Occasionally I work on things dealing with the world of art, whether it is fine art or film, but I have other interests as well, so that I touch on various themes. I have always had an affinity for film, even doing the job of a film projectionist in Brno cinemas and I continue to enjoy reflecting this experience. The greatest challenge for me is to find a meaningful way of handling part of collective optical memory of the past century, I mean “film” in general.

Could your DOX installation be called a film then?

Hmm. It does have film symptoms. It’s not just by the chosen narrative method, incorporating elements of non-linearity, the Wonky Cinema installation touches on the issues of authenticity, editing and the general trust that we put in story narration in the cinema. Blackouts and unpredictability, things that waver, that are unstable, unfixed, are what we normally attempt to suppress, whether it is film as such, or the performance of the man (“kino-operateur”) in the projection room. A story is even defined as a way to leave out all accidental. I only try to think about these things aloud and ahead of the others. It is through this stuttering and frankness that I hope to succeed over time in formulating some “essence”.

Has anything changed in your work since you started teaching?

I don’t know. Although I also teach theory I tend to practise. I am not so distant from the students at the faculty either by age or experience that in art we often examine things the result of which cannot be thought out ahead without their realization.

What are you currently interested in most?

Basically, what is on display in the DOX. Systems of projection, changes in the viewing perspectives, the relationship between images created by pictures and words, working with personal and collective memory. In a nutshell: a postcard.

The Jindřich Chalupecký Award is handed out today. What will change for you if you receive it? And will you be disappointed if it goes to somebody else?

I don’t know what will change, but I will certainly not be disappointed. The very fact that seven people that I respect made it possible for me to exhibit in the company of Jiří Thýn, Dominik Lang, Pavel Sterec and Marek Ther surprised me. Admittedly, the things from my production are a periphery. In addition, they do not have the generally assumed characteristics of art, they are not controversial, they do not address current political and social issues nor any taboos. They only show, surreptitiously and perhaps quizzically, what makes us “most real” – our memories and the way we hand them down. I myself have to smile at what little happens when after the dissolve mark the story on the silver screen does not seamlessly continue but we are drowned in dark. I often repeat: “looking into darkness is different from closing one’s eyes.”

— Markéta Stulírová for the Deník Rovnost, published on 25th November, 2011 (abridged)

http://intermedia.ffa.vutbr.cz/wonky-cinema
http://www.cjch.cz/index.php/en/archive/years/2011
http://www.dox.cz/en/exhibition?69

[Jindřich Chalupecký Award 2011, DOX Centre for Contemporary Art, Prague]

Jak je to se specializací v intermediální oblasti u jiných současných autorů?
Těžko říct. Již dlouho je normální, že se umělci pohybují mezi více médii. Všem je vlastní pracovat v médiu, které se zdá pro to, co zrovna chtějí říct, nejvhodnější. Od důrazu na řemeslnou dovednost se svět současného umění, nebo alespoň jeho část, posunul k důrazu na přesnost pocitů. Pokud tedy o přesnosti v oblasti citového zdání vůbec můžeme mluvit. Ale všiml jsem si v současném umění i trendu jakéhosi myšlenkového designu a specializace na jeden typ produkce, takže přístupy umělců nejde zase tolik zobecňovat, je to individuální.