Koberce, záclony: výhybka | Carpets Curtains: junction. 5/10_ — 2/11_ 2012, Galerie Školská 28, Praha
Zahájení: čtvrtek 4/10,_ 18:00 | Opening: Thu, October 4, 6 pm. Kurátorka | Curated by: Marika Kupková
Poděkování | Thanks to: Miloš Vojtěchovský, Dana Recmanová, Tomáš Hrůza, Michal Kindernay
Výstavu podpořilo Ministerstvo kultury ČR. | This exhibition was supported by Ministry of Culture, Czech Rep.
Výstava je součástí mezinárodního projektu Sound Exchange a festivalu Babel Prague.
The exhibition is a part of the Sound Exchange project and the Babel Prague festival.

Concert: C/C duo with Peter Graham: Fri, October 5, 9:30 pm., Archa Theatre, Prague

Pozvánka | Invitation: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/cc_skolska28.jpg
Foto | Installation views: carpets-curtains-junction-skolska-28-prague#views
A/V ukázky | A/V samples: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/cc-samples-bkc
Web: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/carpets-curtains
■
Koberce, záclony je původně název pro živý pódiový projekt Ivana Palackého (zvuk) a Filipa Cenka (obraz), na němž spolupracují od roku 2003. Výstava v Galerii Školská 28 je druhým případem převodu této improvizované synergie abstraktních zvuků a obrazů do galerijního nebo spíš „výtvarného“ režimu. (První proběhl před rokem v brněnské Galerii U Dobrého pastýře.) Výstava je členěna do dvou částí: první je dokumentací – „rozložením“ – jejich pódiového projektu do dílčích zvukových a obrazových modulů, které naznačují přeměny konkrétních zdrojových kódů zvuku a obrazu do abstraktních poloh. Druhou částí je instalace Výhybka, pracující s databází vět, které se v neustále se měnícím pořadí vytrhávají z kontextu a znovu se do něj vrací – což je princip, kterému se věnují Cenek a Palacký od počátku jejich spolupráce.
Může být technologie tajemstvím? Pokud ano, netřeba se pokoušet o objasňování způsobu, jak autoři vytvářejí „koberce a záclony“ a jak funguje „výhybka“, což jsou jednoduché metafory pro jejich vizuální a zvukové převody. Není vhodnější nezasahovat do intuitivního diváckého vnímání a nekorigovat je zpřesňujícím výkladem? Protože fascinace technickým provedením, pokud se toto provedení nestaví sebereflexivně, stáčí naši pozornost k technologickému aparátu jako exaktní kvalitě. Od „jak to vypadá“ přes „jak to působí“ se dostaneme k tomu, „jak to vlastně pracuje“. Alibismus laika? Raději zůstaňme u neurčitého konstatování, že posloupnost obrazů promítaných z diaprojektoru – stejně jako zvuková složka – není sestavena s estetickým zřetelem nebo jinou formou standardní autorské intence, ale je vytvářena strojem. (Označení stroj používám jako příznakové označení, které může odkazovat až k mytizovanému protivenství stroj versus člověk.) Určujícím principem výběru a pořadí je tedy strojově generovaná náhoda, podobně jako třeba padají výherní čísla ve slosovacích zařízeních. V Cenkově a Palackého 2-kanálové instalaci vzniká napětí mezi „všedností“ karuselové mechaniky diaprojektoru a neviditelným technickým zázemím, které si „samo“ řídí vizuální a zvukovou skladbu. Konkrétněji – hlučný projektor pohyblivého obrazu, jehož pohyb spočívá v projekci statických fotografií a textů, je řízen algoritmem programu. Sekvenční projekce fotografií je současně kvazifilmem, který odkazuje ke kanonické Rampě (La Jetée) Chrise Markera z poloviny 60. let. (Namísto vize konce světa a cestování pamětí je Cenkovo a Palackého vyprávění pointováno „jen“ strojově řízenou náhodou.) Nabízí se i aktuálně oblíbený odkaz k rané kinematografii v kontextu digitálních efektů. Necyklické, náhodné pořadí diapozitivů znamená, že při každém sledování instalace vidíme novou, neopakovatelnou projekci. Stroj tak paradoxně dodává instalaci efekt performativní dimenze, radikálně řečeno – vrací jí auru originálu. — Marika Kupková (tisková zpráva)
–
Carpets Curtains is originally the title for a live performance project by Ivan Palacký (sound) and Filip Cenek (image), who started their collaboration already in 2003. The exhibition at Školská 28 Gallery is their second attempt to transfer such synergy of improvised and abstract sounds and images into the gallery — or rather into the “fine art” context. (The first event was held a year ago at The Good Shepherd Gallery in Brno.) The exhibition is divided into two parts: the first one documents, or rather, exposes the deconstruction of their live performance into partial audio and video modules which elaborate the process of converting the concrete samples of sound and video into abstract forms. The second part of the installation is entitled Junction, a new installation based on a database of sentences of constantly changing order, ripped out of context and then returned to it — a practice which is typical for Cenek and Palacký from the beginning of their collaboration.
Can technology be a secret? If so, it is needless to attempt explaining how both artists create their “carpets and curtains” and how works in this case a “junction”, which can be perceived as simple metaphors for the methodology of their visual and audio “trajectories”. Is it appropriate to not interfere with the viewer’s intuition and not to offer a precise interpretation? Because a fascination with the technical solution, if this was not conceived with self-reflection, turns our attention to the technological apparatus as a quality of exactitude. From “how it looks” to “how it operates” we finally get to, “how it really functions”. The layman’s alibi? I’d rather stay with the vague statement that the sequences of images displayed from a slide projector, together with the sound component, are not created from the aesthetic point of view or from some other artistic intent, but are made by the apparatus. (Labelling it an apparatus refers to the mythical juxtaposition of machine vs. human.) The defining principle of selection and sequencing is machine-generated randomness, similar to the order of winning lottery numbers. Cenek and Palacký’s two-channel installation creates a tension between the “banality” of the rotating mechanism of the carousel slide projector and the technology behind the scenes, which itself manages to produce visual and audio tracks. More specifically: a noisy projector of moving images, whose function is to display still photographs and texts, and which is controlled by software. Sequential images are simultaneously “quasi-cinematic”, with a clear allusion to the canonical film La Jetée by Chris Marker from 1962. Instead of envisioning the end of the world and of memories of travel, Cenek and Palacký's narrative is simply marked by chance and controlled by the machine. Also present is a popular link to early cinema in the context of digital effects. The acyclic random order of slides means that each time, we may see a new version of the installation, a unique experience. Paradoxically, the apparatus brings a performative aspect to the installation. To put it in stark terms, it brings aura back to the original. — Marika Kupková (press release)