Veškerý život společností, v nichž vládnou moderní podmínky produkce, se jeví jak obrovská akumulace spektáklů. Vše, co bylo dříve prožíváno přímo, se vzdálilo v reprezentaci.

Obrazy, jež se odloučily od každého aspektu života, splývají ve společném toku, v němž jednota tohoto života již nemůže být znovu ustavena. Skutečnost, chápaná dílčím způsobem, se rozvíjí ve své vlastní obecné jednotě jakožto svébytný pseudosvět, jenž je výhradně předmětem nazírání. Specializovanost obrazů světa se v završené podobě znovunalézá ve světě osamostatněného obrazu, ve kterém lhář obelhává sám sebe. Spektákl v obecném významu, jakožto konkrétní inverze života, je autonomním pohybem ne-živého.