Previous | Image 1 of 4 | Next

Ptal se Václav Mílek, ředitel Domu umění ve Zlíně, pro čtvrtletník Prostor Zlín (4/2009).

Výstava Objekt animace. Třetí smysl se snaží prostřednictvím desítky prací mladých umělců představit několik z možných přístupů k médiu animace. Přístupů, které cílí na nejzazší základ animace a které zpravidla neodpovídají běžné představě o animaci, spojené s tvorbou „večerníčků“. Materiálová surovost architektonického řešení a prostota grafických materiálů k výstavě může způsobit v nepřipraveném návštěvníku značné rozpaky. Než komplikovaně vysvětlovat komplikované, rozhodl jsem se položit několik otázek přímo kurátorům výstavy, Martinu Mazancovi, Filipu Cenkovi a Jiřímu Havlíčkovi.

(V.M.) Výstava představuje jak animace samotné, tak modely, které stály u jejich zrodu. Někde jako obě varianty, někde jen jednu z nich nebo jejich část. Hra s vynecháním a doplněním hraje důležitou roli v konceptu projektu. Proč nebo čím byl pro vás právě tento princip při přípravě výstavy zajímavý? Může divákům něco napovědět o vašem chápání animace?

(M.M.) Princip, který je skryt v názvu výstavy, odhaluje vztah mezi zobrazovaným a manipulovaným předmětem, což může být v mnoha případech ta samá věc. Když to zjednoduším, tak jde o vztah mezi loutkou a animací loutky. Kdybychom k tématu výstavy „objekt animace“ nebo v přeneseném významu „model animace“ přistupovali historiograficky, mohli bychom zapůjčit filmové animační modely třeba z bývalých zlínských studií a přenést je do galerie. Výstava by byla lehce muzejní až nostalgická, a paradoxně více konceptuální než je tomu teď, čemuž jsme se i chtěli vyhnout. Popisnost, až kontextovou literárnost příběhů potencionálních animací jsme vynechali a soustředili jsme se na interpretaci 10 děl. Proměna nebo posunutí významu díla jeho instalací je pro mě asi nejdůležitějším momentem práce na výstavě. Ideální je, když v takovém případě můžete situaci konzultovat i s autory děl, což bylo u více než poloviny děl ve Zlíně možné.

(F.C.) Už ve známé McLarenově definici se o animaci přemýšlí jako o umění zacházení s neviditelnými mezerami mezi jednotlivými obrazovými políčky, o oživování atd., což může být východiskem k přístupu, který v otázce popisuješ. Obecně je to přece přirozeně žitý princip, pokud člověk chce u sebe i druhých vyvolat nějakou aktivitu, dát druhému prostor, zapojit ho do hry. Vynecháním dáš druhému možnost vyprolnout v chybějícím sebe (jeho paměť) a ve výsledném obraze vidět něco, co bude spíš nečekané (pro tebe i pro něj). Výstava není v tomto smyslu záludná, tendence jsou jasné: vždy vidíme dva body, které polohu třetího naznačují; tušené a dokazatelné se doplňuje (nejen díky fyzikálně laděnému textu Laury U. Marks v doprovodné publikaci nebo poctivě měřené architektuře výstavy). Jednotlivá vynechání nemění věc zásadně, spíš celek zajímavě intonují; přesněji: silně výstavu jako celek intonují ty věci, kde nejde ani o vynechání, ale prostoupení modelu s animací, tedy zmizení jinou cestou než nevystavením, o kterém mluvíš v otázce.

(V.M.) Autorů, kteří by mohli být zastoupeni na výstavě věnované současné animaci, je celá řada. Je váš výběr něčím specifický? Čím především naplňuje vaše myšlenky v rámci této výstavy?

(F.C.) Určitá omezení ve výběru je možné vysledovat jednoduše. Nejviditelnější je skutečnost, že jde o generaci lidí narozených na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A že jádro výběru pochází z absolventů Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, kde jsme s Jirkou studovali. Osobně nepovažuji za důležité rozkrývat typologii výstavy pokud jde o animační přístupy; snad nikdo ani nečeká, že by bylo možné je jednou výstavou ukázat ve větší šíři. Mně stačí, že se žádná z věcí na výstavě formálně ani tematicky neopakuje, a že se nám často jednoduchou změnou kontextu vystavení díla podařilo ukázat jeho jinou kvalitu. S tématem výstavy se přímo kryjí poslední práce Matěje Smetany Návody, právě vystavené v Atriu Moravské galerie v Brně, nebo on-line projekt Cheesy Dessert Pavla Ryšky. — Dělat výstavu v otevřeném, celoproskleném prostoru o půdorysu 23 x 17 metrů má svoje omezení, které jsme se pokusili využít ve prospěch smyslu výstavy: celodenním putováním slunce kolem Domu umění ve Zlíně nasvítit výstavu samotnou jako objekt animace. Výsledkem je jednoduchá (black-boxová, baťovsky modulová) náves, která vznikla kolem – pro výstavu emblematické – dřevěné poličky Petra Strouhala, a která je v měřítku poskytnutého prostoru k výstavě asi maximem možného, pokud chceme jednotlivým pracím ponechat jejich autonomii a možnost vnímat je nerušeně (o permanentním zkoušení s galerií sousedící zlínské filharmonie, která nechtěně vytváří soundtrack i k věcem, které chtěly být mlčky, jsme jako přespolní neměli tušení...). Od začátku se tak uvažovalo o možnosti vystavit velkoryseji maximálně desítku prací; raději méně než více.

(M.M.) Jak říká Filip, jde o určité generační sepětí, v jistém smyslu i nahodilost naší bezprostřední volby, která vychází ze skutečnosti, že každý jsme přišli s několika díly, která nám v rámci celku začala nekonfliktně fungovat dohromady. Něco/někoho jsme během příprav časem zamítli, někoho doplnili. Jak trefně poznamenáváš v otázce: autorů, kteří se věnují v současnosti animaci, je celá řada. Dokonce bych dodal, že autorů, kteří se nějakým způsobem věnují – „dotýkají“ animace je dnes většina z těch, kteří pracují s pohyblivým obrazem videa nebo filmu. Výlučnost „oboru“ animace je v dnešní době nahrazena její všudypřítomností a dostupností. Kdejaký program nám umožňuje dříve produkčně náročné úkony realizovat. Výběrem děl nám tedy šlo o gesta animace, jejich hraniční a někdy zcela neuvědomované podoby. Taky mě zajímalo, jakým způsobem je popsatelný otisk animace do jiného média, kterým může být onen objekt nebo socha či podoba instalace.

(J.H.) Máš pravdu, že autorů by mohlo být víc. Postupně docházelo z naší strany k zužování kritérií pro nominaci na výstavu. Ať už z praktických organizačně-prostorových důvodů, nebo z důvodů čistě estetických – viz. méně je více. Generační propojení se nám všem jevilo jako funkční model. Náš výběr je pro mě specifický hlavně určitou „vztahovou estetikou“ naruby. Dát dohromady věci, který spolu tak úplně zjevně nesouvisejí. Vznikají tu pro mě překvapivá spojení a kontexty. Konceptuálně laděná práce Pavly Scerankové prezentovaná v kontextu animace, prostorový objekt od animátora Jana Šrámka, nebo z prostředí internetu vytržená animace Martina Kohouta. Na druhou stranu zde samozřejmě chybí některá jména. Svoji „dřevěnku“ by si zasloužili i další autoři jak z brněnského okruhu (Matěj Smetana, Pavel Ryška, Filip Nerad), tak pražského (Pavel Strnad, Vilém Kabzan) nebo ostravského (Jan Vytiska).

(V.M.) Tato výstava v porovnání s jinými projekty, které byly představeny v posledních letech ve zlínské galerii, patří mezi ty obtížněji srozumitelné. Co je toho podle vás příčinou? Může v tom hrát svou roli vaše volné zacházení s pojmem animace?

(F.C.) Nemyslím, že jde o nesrozumitelnou výstavu, ani se výstavou samotnou fenomén čitelnosti netematizuje. Se zámlkami a vynecháváním jsme cíleně pracovali na jiné animační výstavě Slabikář v Moravské galerii v Brně v roce 2005 (viz http://slabikar.fiume.cz). Když tyto dva kurátorské počiny teď srovnám, nedokážu o nich mluvit ve stejných termínech a na rozdíl od brněnské výstavy jsme tentokrát s pojmem animace pracovali přesně. Z cesty „mezi objektem (modelem) a animací“ (což je pracovní podtitul výstavy) ani na chvíli nesejdeme. — Přirozeně jsem dnes méně spekulativní a všechny věci na výstavě se mi samotné líbí natolik, že jejich instalované spojení vzniklo v našem kurátorském trojúhelníku bez hádek; jediným omezením tak nakonec byla ochota řemeslníků realizovat architekturu výstavy. A přestože jsme měli ještě před vlastní instalací stavby nakreslenou představu prostorových vztahů vybraných prací, nebáli jsme se pocitově měnit jejich vazby den před vernisáží tak, aby na výstavě nevznikla zbytečná zdvojení a celek nepůsobil upovídaně. Tomu jsem opravdu rád, mým „tématem“ je dnes spíš úspornost (ekologie), než tvořivý potenciál nečitelnosti (byť jsem si u těchto pojmů vědom jejich propojení). V tomto duchu je pojednáno i okolí výstavy: černobílá doprovodná publikace a její myšlenkový koridor. Tím ale nechci hájit výstavu jako divácky vděčnou. Je asi ve zpětném pohledu jasné, že mi obtížnější srozumitelnost a nesnadnost nevadí, jen bych nechtěl, aby ji někdo bral jako schválnost. Vlastně mi lichotí (zejména když ji vytrhnu z kontextu věty) tvoje charakteristika výstavy v úvodu rozhovoru: prostota a surovost.

(M.M.) Pokud jde o termín animace, tak jsme se jeho pojetím a definicí zabývali velmi podrobně v kontextu kinematografie i výtvarného umění. Obtížnost v porozumění bych za touto výstavou nehledal. Není o ničem jiném než o animaci pohyblivého obrazu, jeho předobrazu v podobě animovaného objektu a jeho možné modifikaci. Možná je sama výstava tak jednoduchá, až zaráží svou přímočarostí a, přiznávám, jistou nekompromisností, až asketickou přísností v instalaci.

(J.H.) Volné zacházení s nějakým pojmem může vést k nedorozumění nebo obtížnějšímu chápání, přesně jak říkáš. Na druhou stranu musím přiznat, že nechápu to rozdělení na výstavy srozumitelné a výstavy nesrozumitelné. Výstava je vždy artikulací nějaké myšlenky nebo záměru, pocitu, nálady. Upřímně si myslím, že porozumění výstavě se neodehrává na úrovni porozumění pojmům ale obrazům.

(V.M.) Je pro výstavu, jako je tato, nezbytná určitá míra nadsázky či provokace?

(F.C.) Z předchozích odpovědí lze vytušit, že jsem k výstavě jako k provokaci nebo něčemu vyžadujícímu ironický nadhled nepřistupoval ani náznakem. Výstavě i jejímu různorodému vyznění upřímně a smířlivě věřím. Myslím, že spekulativní výstavy vypadají jinak.

(M.M.) Nadsázky ve smyslu otevřenosti v přístupu k tématu ano, ale nikoli ironické nadsázky nebo dokonce provokace, to rozhodně ne. Nemám rád, když dílo nebo výstava diváka uráží svou nepřístupností a jakousi zakrněle intelektuální umudrovaností. Takové umění považuji často za zbytečné. V případě animace a zlínské výstavy mě zajímalo, za jakých okolností animace funguje jako otisk něčí práce, navíc ta díla považuji ve většině případů i za primárně esteticky poutavá, což je vždy dobrý důvod u něčeho delší dobu postát…

(V.M.) Můžete na závěr krátce shrnout, proč je tato výstava důležitá nebo co je jejím hlavním přínosem pro další přemýšlení o „objektu“ animace?

(M.M.) Na výstavě mě těší asi nejvíc pohled na její celek a jistou komplexnost. Instalace black-boxů v kombinaci s dokonalostí zlínské modulové architekty. Úspěchem může být i skutečnost, že se povedlo pomocí dřevěných modulů zatemnit místa výstavního prostoru, ve kterém jsme přitom roztáhli všechny žaluzie. Návštěvník si připadá jako na sochařské výstavě a ono tomu tak trochu vlastně je. A potom je tady sborník, kde jsme se více než na obrazovou prezentaci nakonec soustředili na zachycení našeho procesu uvažování. Nemyslím si, že bychom výstavou něco definovali, jsem ovšem rád za ten trochu ušmudlaný otisk gest animace, který jsme zasadili do pomyslného prostoru jejího vnímání.

(J.H.) Ta výstava není důležitá ve smyslu nějakého zlomu v přemýšlení o výtvarném umění. Takhle už se nějaký čas o těch věcech běžně přemýšlí, akorát u nás je to spíš nekontinuální, přerušovaný myšlenkový proud. Možná se to mění, vlastně se to určitě mění, když se takhle „obtížněji srozumitelné“ výstavy můžou objevit v krajské galerii.

(F.C.) I s časovým odstupem bude platit text Laury U. Marks Elektrony mají paměť, ve kterém lze najít tolik inspirativních a úsměvných věcí týkajících se dnešní paměti (která onu budoucnost – na níž se ptáš – určuje), že pokud se na tuhle výstavu „zapomene“, nic zvláštního se nestane (tedy že na ni a její smysl doopravdy zapomenout už ani nejde; co s touto vzpomínkou kdo udělá, já neodhadnu). A snad někoho v budoucnu také napadne použít spojení objekt animace bez slova „objekt“ v uvozovkách.

■
Info: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/objekt-animace-treti-smysl-zlin
Fotografie: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/objekt-animace-foto
Sborník: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/how-electrons-remember
Recenze L. Střelákové: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/objekt-animace-lenka-strelakova
Recenze J. Ptáčka: http://intermedia.ffa.vutbr.cz/objekt-animace-jiri-ptacek