Martin Mazanec: Dvojí pohled | Double perspective

Martin Mazanec: Dvojí pohled | Double perspective         2.10.2011
| Image 3 of 3 |

(English version below)

Většinu děl Filipa Cenka nelze spatřit ve stálých podobách, přestože jejich základem mohou být stejné fotografie, videa, animace či jednotící literární fragment. Autorsky i divácky zcizující efekt podporuje jejich instalační jedinečnost ve vztahu ke „konečnému“ prostoru. Proces diváckého vnímání i zkušenosti se v takových případech odvíjí jako opakovaná četba stejného textu. Jako by na základě autorské záměrnosti některá díla nikdy nezačínala a nikdy nekončila. Podobný rys různorodosti v pohledu na výsledné dílo rozvíjí Filip Cenek i ve způsobech autorské spolupráce. Dvojí pohled na obsah, promýšlení nelineárních dějových vrstev složených z fotografií a titulkových obrazů je nejčastěji výsledkem setkávání s Terezou Sochorovou.

Východiskem takových děl je sekvence fotografií (diapozitivů). Výstava fotografií nebo jejich projekce v náhodném pořadí jsou v obou případech samostatná díla a někdy i jediné stopy o případné existenci této tvorby. Promítání se odvíjí v různě asynchronních a nekonečných smyčkách. Proto není možné díla znovu totožně odpromítat jako klasický film a často je ani není možné znovu stejně instalovat jako objekt (sochu); to brání možnosti ztotožnit tato díla se zázemím klasických médií. Asi nejblíže je tvorba Filipa Cenka blízká definicím a teoriím pohyblivého obrazu. Předmětem díla není jen obraz, ale i jeho prostor a způsoby prezentace. Sled obrazů se odvíjí v různých formách a podléhá tak proměnám artikulace vyprávění skrze prolínající se obrazy fotografií a titulků. Důraz je kladen na pomlky, skrývající se za heslovitostí, za fragmenty informací, za repeticemi a časosběrnými texty (verše). Přítomnost tmy během delších pomlk mezi obrazy i slovy je novým prostorem pro náhodná setkání: obrazu a textu, obrazu s obrazem, tmy a textu, tmy.

Nepřímo komentována je v těchto instalacích i klasická skladba projekčních prostorů kina nebo black boxu. Vedle samotné projekce a jejího štěpení různě umístěnými projekčními plochami dochází k metaforickým variacím pohledu a zážitku zpoza plátna. Prostorové řešení nabízí divákovi nejen možnost pohybu, ale i proměnu pohledu na strukturu prolínání promítaných obrazů. Nelinearita děje se tak skrývá nejen ve smyčkách z fotografických sekvencí a v náhodném prolnutí s „obrazy textu“, ale i v prostorovém řešení podobných děl. Obecně je prolínání principem střihové sklady. V případě Filipa Cenka je „prolínačka“ symbolicky součástí autorství a tvorby, kdy jeden obraz, stejně jako textový motiv, postupně mizí, zatímco se druhý objevuje („prolínačka“/„dvojitá expozice“). Na rozdíl od jednorázového prolnutí dvou obrazů ve filmu pracuje Filip Cenek jak s náhodnými návraty, tak i naprostými výpadky obrazu, tedy tmou a čekáním v autorem definovaném prostoru.

Použitými technikami a autorským přístupem k tvorbě je popřena formalistická jedinečnost daného média (filmu, videa, fotografie, sochy). Pohyblivé obrazy složené z fotografií a textů fungují zpětně jako ozvěny obsahu instalace v daném prostoru. S podobnou přirozeností jako je tato tvorba nazývána sochou, fotografií, instalací, videem nebo animací, jsou samotní autoři fotografy, sochaři, filmaři a současně i kurátory vlastní tvorby.

Martin Mazanec: Dvojí pohled (katalog k výstavě CJCH 2011)

■ ■ ■

Most of the works by Filip Cenek do not have a permanent form, though they may be based on the same photographs, videos, animations or a unifying literary fragment. Experienced both on the part of the artist and the visitors, the alienation effect is further supported by the unique installation of the artworks in relation to the “finite” space. In such cases, the process of the visitors’ perception and experience is similar to that of a repeated reading of the same text. In accordance with the artist’s intention, some works seem to never start and never stop. A similar quality of a varied perspective of the resulting artwork can be found in Cenek’s co-operation with other artists. The double perspective of the content as well as the reflection of non-linear plot layers composed out of photographs and title images mostly result from his encounters with Tereza Sochorová.

The artworks are based on sequences of photographs (slides). An exhibition of these photographs as well as their projection in random order both represent individual artworks, in some cases even single traces of the possible existence of these works. The projection occurs in various asynchronous and infinite loops. That is what makes repeated projections like those in classic film impossible and frequently it is not even possible to create an identical installation like in case of an object (sculpture); which makes it impossible to identify these works with the background of traditional media. What the artworks by Filip Cenek approximate most are the definitions and theories of the moving image. The subject of the work includes not just the image but also its position in space and the form of its presentation. The sequence of images occurs in various forms, underlying to the transformation of the articulation of the narrative by means of the dissolving images of photographs and titles. An emphasis is put on pauses, which are defined by the brief character of the artworks, information fragments, repetitions and observational texts (verses). The presence of darkness during longer pauses between images and words creates a new space for random encounters: of image and text, of image and image, of darkness and text, of darkness.

These installations make an indirect commentary on the classic composition of projection spaces in the cinema or the black box. Besides the very projection and its fragmentation by means of the individual projection spaces and their varied positioning in space, they also produce metaphoric variations of the perspective and experience from behind the screen. The space solution provides not only the possibility of movement but also the changing perspective of the dissolving structure of the projected images. Thus the non-linearity of the plot consists not only in the loops of photographic sequences and in their random dissolving with the “text images” but also in the space solution of similar artworks. In general, dissolving represents a principle of editing. In case of Filip Cenek, the “dissolve” becomes a symbolical part of authorship and creativity, with one of the images or text images gradually dissolving, while a new one appears (“dissolve”/“double exposition”). However, in contrast to a one-time overlapping of two images in film, Filip Cenek employs both the random recurrence and total drop-out of the image, working with darkness and expectation within the space defined by the artist.

The employed methods and creative approaches deny the formalist singularity of the given medium (film, video, photograph, sculpture). Composed out of photographs and texts, the moving images function as retrospective echoes of the content of the installation in the given space. While such works are naturally called sculptures, photographs, installations, videos and animations, it is only natural for the artists to become photographers, sculptors, filmmakers and, at the same time, curators of their own works.

Martin Mazanec: Double perspective (Chalupecký Award 2011 catalogue)

[ Wonky Cinema | Vratké kino ]