(English version below)

Anketa časopisu Cinepur na téma „film a videoart“; ptala se Pavlína Míčová.

Jak byste charakterizoval vlastní tvorbu v rámci tematických či formálních tendencí současného videoartu? V jakém aspektu je pro Vaši uměleckou tvorbu kinematografie (obecně) inspirativní? Jaké vnímáte výrazné tendence v současném videoartu? „Dětské hry ve městě, paneláky v horách.“ — Když jsem zkusil napsat několik podstatných slov (spolupráce, animace, intuice, chybění...), vztahujících se k tomu, co často dělám, „videoart“ mezi nimi nebyl; dokonce si myslím, že jsem se s ním o desetiletí minul. Stejně jako film dnes není něco, co se točí na negativ, větší část mojí produkce nemá přímý vztah k výtvarnu a nepřemýšlím, jestli vůbec pracuji s vymezováním se vůči televizi a zábavě. Někdy promítneme obrazy v tichu galerie, jindy v šumu koncertu. Prolínáme počítačové obrázky s videem a do toho vysvítíme diapozitivy. — Obecně mám snahu směřovat k nedestruktivnímu (pro mě), k něčemu, co mě bude bavit, co rád ukážu i dětem. A o tendencích v současném videu tolik nevím; navíc produkci, v které cítím potřebu „brát, po čem netouží“, vytěsňuji úplně. Radostná jsou pro mě nekomentovaná zastavení typu „Clouds“ Jespera Alvaera nebo druhý DVD-Video disk Martina Zeta „Nedávno“. — Vztah filmu a videa neumím popsat. Určitě jsou věci, které bychom o filmu, nebýt videa, nevěděli. A pomůže, když přijde někdo odjinud, tak jako to pro film udělali malíři na začátku minulého století, nebo hudebníci pro video o trochu později. — Také existují věci tak tmavé a jemné, že je na film nenatočíš a na monitoru zase neuvidíš nic. Umění je odhadnout formát. Film je Slunce a video je Měsíc. [18:17 indian: mluv mi co pises 18:19 jesenik: film=slunce, video=mesic 18:21 indian: svit mesice jako odraz? 18:23 jesenik: spis, ze slunce mesic vidi. nebo: kdyz vidim mesic, muzu za nim videt i slunce. jako minulost... svetlo... ze kinematografie tu byla s pohyblivymi obrazky o trochu driv 18:25 indian: zpetna vazba 18:25 jesenik: hm 18:25 jesenik: mit ke komu mluvit... to je slunce→mesic, on napsal slunce noci...] Často si to uvědomím až v noci, co odraz řekne, co zprostředkuje. Co mi umožní setkat se s věcmi, které slunce dělá neviditelnými. Tak většinou točím na video: zavřít oči je něco jiného, než dívat se do tmy. (Dívám se do tmy. Je úplněk.) — Narozdíl od filmu se virtuální realita nebo videoklip žánrovému vymezení vzpouzejí. Mimo jiné i proto, že to jsou obrazová média, která se snaží o inovaci recepčních a estetických norem. Jinak řečeno být jiný, než standard. Jak je tomu s videoartem? Nemyslím, že by se média sama mohla o něco snažit. Záleží na člověku. Každý chce něco jiného. Často zažívám, že v umění není evoluce. Že náš praděda zaběhl sto metrů za patnáct vteřin (standard?) neznamená, že to zvládneme stejně nebo lépe. Poučit se nejde. Musím si to odpracovat, od začátku, a mít pro tu práci dostatečnou touhu (tzn. talent). — Jak vnímáte rozdílnost recepce filmového díla a videoartu? Je podle Vás divákova pozice odlišná? Jaké je postavení diváka v rámci sledování filmů a videí? Existují rozdíly v nárocích na diváckou pozornost? Je divák aktivním či pasivním účastníkem? Jak je pro diváka důležité místo samotné a způsob prezentace těchto médií? A nebo jednodušeji, zajímá Vás, co video dělá s divákem, a nebo, co divák dělá s videem? U vybraných děl by se dala najít specifika, vidět, že dává smysl, aby byla spíš vystavena než promítnuta... připadnout si s nimi osaměle; zažít to opakování: obcházet je, ohlédnout se, vrátit se. Takový pohyb bez času. Vlastně ještě o něco dřív, než jsem začal před pěti lety promítat v kině, jsem věděl, že kinematografie je jen jednou z možných filmových instalací. Že byly doby, kdy kino ani nebylo a film už byl filmem. A dnes se zdá, že právě filmu (postavenému na rozvíjení příběhu) pomohl „návrat“ k jeho rannějším formám (i prezentace). Rozumím Bellourovi, když říká, že jsme nikdy dříve nevěděli méně. Stačí (pro mě není nic těžšího) něco odhodit, něco ztratit a čekat, co s tím udělá ten druhý. → „Co na ní vidíš?“ „Nic. Zaplňuje mezery.“ Rocky Balboa, 1976. (Film jsem viděl na videu.)

■ ■ ■

A questionnaire by the Cinepur journal on the subject of “film and videoart”; questions asked by Pavlína Míčová.

How would you characterize your own creations within the framework of the thematic or formal tendencies of contemporary videoart? In what way does cinematography provide inspiration for your own artistic work? What major trends do you see in contemporary videoart? “Little kids playing in the park downtown, soon they'll be all gone as the sun goes down.” — When I tried to write a few words (collaboration, animation, intuition, omission) describing the essence of what I do, “videoart” wasn’t one of them; I even think I’m decades out. Just as film nowadays is not something filmed on a negative, most of what I produce has no direct relationship to “fine art” and I don’t think whether I’m working by restricting myself between television and film. Today we project images in the silence of a gallery, tomorrow during a noise-concert. We blend computer images with video and project slides onto it. Generally I’m trying to aim towards something non-destructive (for me), towards something I enjoy and will enjoy showing to my children. I don’t know much about the tendencies in contemporary video, and as for productions where I feel “a need to deal with things they don’t long for”, I avoid watching completely. What I like are silent observations such as “Clouds” by Jesper Alvaer or the second DVD-Video disc by Martin Zet entitled “Recently”. — I can’t describe the relationship between film and video. It’s certain that there are some things we’d never know about film if it were not for video. And it helps when someone comes from outside, like painters did for film at the beginning of the last century or like musicians did for video a little later. — There are also things that are so dark and so delicate that you can’t film them and on the TV monitor you see nothing. The art is to guess the right format. Film is the Sun and video is the Moon. [18:17 indian: tell me what you’re writing 18:19 jesenik: film=sun, video=moon 18:21 indian: the moonlight as a reflection? 18:23 jesenik: rather that the sun sees the moon. or: that when we see the moon, we can also see the sun reflected in it. like the past... that cinematography was here with moving images a little earlier 18:25 indian: feedback 18:25 jesenik: hm 18:25 jesenik: to have someone to talk to... that’s the sun→moon, he wrote the sun of the night...] At night I often realize what the reflection is saying, what it’s conveying. What lets me see things that the sun makes invisible. So most of the time I’m taking images in video: closing one's eyes is something different from looking into the dark. (I’m looking into the dark. It’s a full moon.) — Unlike film, virtual reality or the video clip oppose any limitations of genre. One reason for this is that they are image media which attempt to innovate receptive and aesthetic norms. In other words, to be different from the standard. So how is this with videoart? I don’t think the media could attempt to anything. It depends on the person. Everyone wants something different. I often feel that no matter what medium you work in, there is no evolution in art. The fact that our great-granddad ran a hundred metres in fifteen seconds (standard?) doesn’t mean that we’ll do it just as well. It’s not something you can learn. One has to work at it from beginning and have enough desire (= talento) for it. — How do you see the disparity between how films and videoart are received? Do you think the viewer’s position is different? Specifics can be found with certain works; one can see that they're made to be exhibited rather than screened, to come to alone and to be viewed repeatedly... walk around them, glance back at them. A kind of timeless movement. Actually, some time before I started to work as a projectionist in movie theaters six years ago, I knew that cinematography was not the only possible film installation. There were times when there was no cinema and film was film already. And today it seems that it is helping film (based on the unfolding of a story) to “return” to its early/primitive forms (of presentation too). To experience renewed interest, an unconditional shift. I can understand Raymond Bellour when he says that never before have we known less. It’s enough (for me there’s nothing harder) to omit something, to lose something and then perceive what the other will do with it. → “I don't see it. What's the attraction?” “I don't know. It fills gaps, I guess.” Rocky Balboa about his love relationship in 1976. (I saw the film on video.)

■
http://intermedia.ffa.vutbr.cz/blackout-tma-venku