Re-romantic. Galerie mladých, Galerie Kabinet. Brněnské kulturní centrum, Radnická 4.
Vernisáž v úterý 3. listopadu 2009 v 17:30 hodin. Výstava potrvá do 2. prosince 2009.

Klára Ambrůzová & Tomáš Bárta, Petr Cabalka, Pavel Doskočil, Martin Horák, Anežka Hošková, Tereza Kabůrková, Jan Nálevka, Lenka Kočišová, Daniel Pitín, Pavel Magda Pražák, Rafani, Tereza Sochorová & Filip Cenek, Václav Stratil, Teri Varhol, Veronika Vlková, Martin Zet

Kurátor Jan Zálešák
■
Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václava Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění. ——— Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží). ——— Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody. ——— Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu. ——— Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Spisovatelka Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou. ——— Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností. ——— Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika. ——— Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů. ——— Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti. — Jan Zálešák (tisková zpráva)