Rozhovor Václava Stratila s Kateřinou Tučkovou pro lednové číslo časopisu Rozrazil.

S výtvarníkem – performerem Václavem Stratilem (1950) o tom, jak vzrušil jihlavské maloměšťáky výstavou Béžová a růžová, kterak vnucuje myšlenky studentům svého Ateliéru intermédia a jak jdou na odbyt jeho obrazy v Asii.

Jak se máte?
No teď dobře.

Pracujete s různými médii. Co děláte teď? Jaké máte novinky?
Teď fotky. Nejnovější cyklus fotografií se jmenuje Čistá mafie, cyklus obrazů zase Sprosté básničky. Poslední série, kterou budu dělat, se jmenuje Mrtvá série, a signuju ji DEATH.

Naposledy jste v Brně vystavoval v červenci, v divadle Husa na provázku, je to tak?
Jo, měl jsem tam výstavu, která se jmenovala Vánoce v červenci.

Vánoce v červenci?
No tak nějak.

Jestli si dobře pamatuji, byly tam vystaveny Lišky a například také růžový obraz s vyříznutou svastikou. Proč se jmenovala Vánoce v červenci?
Ale ne, oficiálně se ta výstava jmenovala Béžová a růžová, protože béžová a růžová byla ta pozvánka na vernisáž a výstavu…, a to vlastně souviselo spíš s jiným cyklem obrazů, který tam původně měl být. To, co tam nakonec bylo, byly spíš textové obrazy. No a taky tam byl stromeček a zpívaly se vánoční koledy. Odtud ty Vánoce v červenci…

Vaše práce způsobily velký rozruch v Jihlavě. Rozruch kvůli hanobení. Jejich vystavení i nepřímo způsobilo odchod tehdejší ředitelky Oblastní galerie Vysočina Kateřiny Pažoutové z této funkce. Je to pravda? Co bylo na té výstavě tak kontroverzního?
Jihlava není rozhodující. To se dělo už dřív.

Co?
No, že se maloměšťáci vzrušovali. Pažoutová musela odejít, protože si to neobhájila, to je její věc. Ale tam by si stejně nikdo neobhájil nic jiného než krajinky. Pažoutová se tam hádala s krajináři a myslivci z Vysočiny, kteří jí seděli ve výstavní komisi.

Ale to nebyla příčina toho, proč nebyla přijata vaše výstava, že?
Ne. Největší rozruch byl kolem toho, že jsem na Lišku České spořitelny namaloval kundu. Podali na mě stížnost nebo žalobu pro hanobení značky, ale nikam se to nedostalo. Během výstavy to byly desítky telefonátů, od nich i od Pažoutové. Mimochodem ta by u mě jako malířka neobstála. Studovala tu u nás, u Načeradského. Po skončení výstavy už se stejně nic nedělo, buď tu žalobu nepodali, nebo ji stáhli, nevím. A je mi to jedno, to je nuda.

A co není nuda?
Třeba sex.

A co není nuda ve výtvarném umění?
Na maloměstech to tak je…, tam všechno.

A jinde? Co není nuda ve výtvarném umění?
To, že art je mimo zákon.

Ten, který děláte vy, nebo veškerý?
Veškerý. Veškerý dobrý art je mimo zákon.

Jak to myslíte? Proč?
Proto.

A čí art se vám osobně zamlouvá?
Zamlouvá se mi Jasper Joff, londýnský malíř, nebo Hermann Düne, který zpívá nový folk a dělá performance.

Co vaše fotografie? Kdy začala vaše dlouhá série autoportrétů?
První výstava byla někdy v roce devadesát v Praze. Od té doby se to téma táhne, vznikají nové série, poslední byla vystavená v lednu v galerii Josefa Sudka v Praze, tam byly fotoperformance a série dvojportrétů.

Dvojportréty vaše nebo vás v konfrontaci s někým jiným?
No. Já vždycky s nějakým mladým klukem. Jestli konfrontace, tak nějaká taková homosexuální.

Je to angažovanost, sranda, nebo prostě jen dva muži vedle sebe?
Nemá to nic znamenat. Jen dvojportréty.

A co vás na nich zajímá? Proč je děláte?
Zajímá mě tvář, její vývoj. Teda nejvíc moje tvář, prostě se fotím a dá se na tom vlastním ksichtu dobře vydělávat. Taky mě baví si s tím hrát. Fotím sebe, jiný lidi, nechávám jimi fotit sebe. A tak.

Na brněnské FaVU jste založil Ateliér intermédií. Studenti, kteří jím procházejí, si mohou z různých médií vybírat ta, která je v dané chvíli zajímají víc. Od malby přes objekty je u vás možné dělat i performance. Jak tak různorodou skupinu vedete?
Prostě všichni můžou dělat všechno. Já je učím jenom uměleckou prognostiku.

A to se učí jak?
To si přijďte někdy poslechnout. To je taková projekce do snu. Radím studentům, aby se reinkarnovali zaživa. Vychovávám pouze kouzelníky.

To zní dobře jako slogan ateliérového vedoucího. Hlásí se vám hodně nových studentů?
Hodně.

To u vás musí být narváno. Říká se ještě, že do svého ateliéru vezmete i ty, kteří by školu z nedostatku invence měli už dávno opustit.
Jo, pokoušel jsem se některé zachránit. A bylo to spíš proto, že se některým pedagogům nelíbilo to, co dělali, a chtěli je vyhodit. Já jsem je vzal, aby si mohli dokončit to svoje, i celé studium, a abych si mohl vyzkoušet, co spolu uděláme třeba na ploše dvou tří let.

Spolu – to je váš oblíbený přístup? Na velké výstavě v Mánesu v roce 1999 jste velkou část výstavního prostoru nechal svým studentům a pracím, které jste s jednotlivci dělal dohromady, proč?
Baví mě to. Třeba s Nálevkou jsme dělali obrovský obraz, malovali a stříkali jsme stejnou barvou oba dva od různých konců naproti sobě. Občas to tak se studenty propojuji.

Děláte jim i kurátora pro školní výstavní prostor na fakultě a diplomové výstavy, že?
Jsem spíš členem té galerijní rady. A nemají tam být jen studenti, i když ti přednostně. Teď tam je ateliér Vladimíra Skrepla z AVU, pak tam bude nějaký starší malíř, takový mediumní básník a malíř, schizofrenik, ale hrozně zajímavý, z Ústí nad Labem. A pak další nějací mladí – nějaká slečna z Mnichova, co má dělat instalace nebo co. Takže i mezinárodní program, v rámci možností. A diplomové výstavy dělá každý rok jiný pedagog, ten letošní ročník jsem dělal já.

Vy jste i hudebník, že?
Jo, k hudbě mám hodně blízko. Hraju už od konce šedesátých, nový folk.

Píšete ke své hudbě texty?
Jo, píšu je já. Celá devadesátá nějak píšu a jsou to pak takové zpívané básničky.

Publikujete je?
Moc ne. Jen sem tam v katalozích k výstavám nebo v nějakých sbornících. Málo. Ale příští rok z nich budu číst na měsíci autorského čtení Větrných mlýnů. Ale spíš je hraju na kytaru po klubech, na vernisážích pro uzavřený okruh lidí, probíhají u toho nějaký verbální performance nebo takové voloviny…, je to zábava.

Hrál jste vždycky sám?
Ne, vždycky ne. Byly i nějaké sestavy, ale dost se měnily. V šedesátých letech jsme byli třeba The Devils, pak Apage Satanas s Davidem Janečkem, s Titlovou a s Mertem. V roce osmdesát čtyři a pět jsme se jmenovali Leo von Bahnhof, po roce 2000 jsem zas hrál s klávesistou Michalem Mariánkem a s baskytaristou Petrem Tichým jako Fashion. Teď je to MC Docent a Děda, ale oba jsem já. Nějaké vokály a bubínky jsou sestavené tady ze současných studentů FaVU.

Připravujete CD?
Jo, zrovna teď…, doufám, že to vznikne brzo. Snad do července.

Tak to vás čeká turné.
No asi jo. To budou zas nějaké performance a tak.

FaVU je jediná škola v republice, která umožňuje šest let studovat performance. Vždycky mě zajímalo, co se na tom dá šest let vyučovat. Jak se učí performance?
No učím je ta kouzla. Jak dělat art. Buď mají myšlenku, nebo jim ji vnutím. Standardní je, že student konzultuje, když si o to požádá. A ty, kdo moc dlouho nežádají, nebo ty, kteří moc připomínají smutné a odpojené vagóny, tak ty trochu popotlačím, a když ani pak nejedou, tak toho dotyčného kopnu do prdele. Třeba ho vyhodím. Učit performance je prostě učit kouzelnictví a prognostiku, to jsou složité systémy.

Jak se to praktikuje?
Tak třeba – umíš kouzlo?

To se učí na performance?
No. Nebo třeba…, umíš krást?

To se taky učí na FaVU?
Jo, u mě. A u Rullera.

A co takhle vaši absolventi po skončení dělají…, performeři?
Performujou. V práci i doma, a taky jezdí na festivaly a vernisáže.

To musí být lukrativní. A co vy, co vás čeká?
V létě jedu s Mariánkem do Asie, tam budu mít nějaké performance, přednášky a koncerty na univerzitách. A budu tam malovat.

Vaše věci se prodávají v Asii?
Jo, od Expa 2005 v Japonsku tam mám galeristu. Zve mě tam na půl roku. Únor až březen to bude Malajsie, Singapur, Thajsko, pak Hongkong, tam budu malovat v ateliéru. Víte za kolik se tam prodávají moje věci? Tipněte si třeba obraz, čtyři krát dva metry. V přepočtu na koruny.

Nevím. Na naše? Váženo ostatními českými autory vaší generace…, třeba půl milionu?
Zima.

Milion?
Zima.

Dva?
Zima.

Tolik prostoru nemáme. Kolik?
Nástupní ceny za jeden můj obraz se pohybují v rozmezí sedm až patnáct milionů.

To je hloupost.
Není. Galerista si bere padesát procent a padesát mi vyplácí.

A komu to prodává? Nejdražší český autor je Kupka a jeho Fugy se prodaly do čtyř set tisíc dolarů, to je kolem osmi milionů. Za tu cenu se dá koupit i Picasso pozdního období. Kdo kupuje Stratila za patnáct milionů?
Asie má úplně jiný trh. To i ten New York je jen taková poválečná nostalgie. Zažloutlá. Proti Asii.

Takže tam plánujete výstavu?
Jo. Dostanu tam ateliér a možná tam nějakou dobu, tak dva roky, zůstanu. Učit budu elektronicky. Ne, vlastně bych tu asi skončil. A budu ve vatě.

A co v té době Stratil v Čechách?
No co. Za rok budu mít výstavu ve Futuře a v Domě pánů z Kunštátu. A to je všechno, co o budoucnosti vím. Hlavně mě to ale baví. Všechno.

_______
Václav Stratil se narodil v roce 1950 v Olomouci. Mezi léty 1970–1975 absolvoval Katedru výtvarné teorie a výchovy na Filosofické fakultě Univerzity Palackého, zároveň začal být i umělecky činným. Od osmdesátých let se podílel na neoficiálních výstavních aktivitách v Československu. V roce 1998 byl jmenován vedoucím Ateliéru kresby na Fakultě výtvarných umění VUT, o pět let později pak vedoucím tamního Ateliéru intermédia. Tvorba Václava Stratila je typická velmi osobitým, konfrontačním stylem, jenž se vymyká jakémukoli jednoznačnému zařazení. Ač se proslavil převážně jako výtvarník a fotograf, zabývá se také hudbou a je znám i díky řadě audiovizuálních performancí. Stratilova díla jsou zastoupena v mnoha veřejných sbírkách doma i v zahraničí, zkazky o proslulosti a rovněž ceně jeho výtvorů však mnohé stále udivují.