Dovolujeme si Vás pozvat na zahájení výstavy v Galerii Kostka | We are pleased to invite you to the opening of an exhibition in the Kostka Gallery

Tereza Sochorová, Filip Cenek j.h.: Množina | The Set          7/10 2013 19:00

Výstava trvá | exhibition duration: 8/10 2013 — 3/11 2013; kurátorka | curator: Karina Pfeiffer Kottová; produkce | production: Venuše Tesnerová
Výstava se koná v rámci Festivalu Fotograf | The exhibition takes place as a part of the Fotograf Festival | www.fotografestival.cz
MeetFactory Gallery, Ke Sklárně 15, Praha 5 | www.meetfactory.cz
■
Práce Terezy Sochorové se pohybuje v mnoha médiích od kresby po video, instalaci či animaci. Přesto z ní v posledních letech vyvstává jasná linie prozkoumávající vztah rozmanitých literárních předloh, vlastní práce se slovem či textem a vizuálního obrazu. Série Čtenářka (2006), Spisovatelka (2008), Vypravěčka (2009), Osvětlovačka (2010) a Posluchačka (2012) tyto prvky zpracovává v osobní, částečně autobiografické a především lyrické rovině. V Galerii Kostka Sochorová vystavuje jen první a poslední z těchto prací, Čtenářku a Posluchačku. Základem Čtenářky je fotografie autorčiny těhotné matky doplněná jemnou animací a zvukovou stopou, která naznačuje, co by žena sedící s knihou na klíně v zahradě mohla právě číst. Poněkud paradoxně k matčině požehnanému stavu je touto literární předlohou, kterou Sochorová jakoby „v duchu“ předčítá, úryvek z jednoho z posledních textů Marguerite Duras Psát, ve kterém se autorka vztahuje k tíživým tématům samoty, smrti či vzpomínání. Celý motiv Sochorová s jemnými nuancemi posouvá do současnosti v druhém videu, kdy rekonstruuje téměř identickou situaci v době vlastního těhotenství. Zvuková nahrávka k této práci kombinuje text povídky Chlapeček a dálka Daisy Mrázkové s úryvky ze záznamu živého vstupu autorčiny matky do rozhlasové věštírny, ve které se dozvídá, že bude mít vnuka a další detaily o jeho osudu. Z přítomného okamžiku, ve kterém se nachází divák výstavy, ho tak autorka vede do rovin přemýšlení o budoucnosti, očekávání i obav s ní spojených, stejně jako k přemýtání o (vlastní) minulosti. Na rozdíl od rekonstrukcí raných performance 70. či 80. let, které jsou v současném umění poměrně oblíbené, je tento přenos ryze osobní a přesto univerzální: naznačuje otázku dědičnosti nejen podoby či povahových vlastností, ale i nálad, melancholií a situací, ve kterých se člověk ocitá. — Tereza Sochorová do svého projektu vybrala práci Filipa Cenka, se kterým v minulosti už mnohokrát spolupracovala. Jeho instalace Bez názvu (modrá) (1996/1997) tvoří určitou protiváhu výpravných prací Terezy Sochorové. Cenek zde představuje dva takřka identické odstíny modře, z nichž jednoho docílil promítáním modrého diapozitivu na bílou plochu a druhého naopak bílou projekcí na modré ploše. Přestože obě práce podobně jako u Sochorové vycházejí z opačného, v tomto případě abstrahovaného konce, potkávají se nakonec v jednolitém středu, dvojici modrých ploch, které spíše než formální hru se světlem a podkladem evokují určitou náladu, čistotu modré hladiny či nebe bez mráčku, uklidnění, vyjasnění. — Na objektu ve středu výstavy, který čtveřici projekcí spojuje v množinu o dvou podmnožinách, se tak odehrává jemná matematika. Opakující se lidská situace, která nicméně nikdy není skutečně totožná, kontrastuje optické hře, ve které bylo různými prostředky dosaženo téhož. Jedna podmnožina pracuje se slovem, druhá s tichem. Jako celek je tato množina zajímavým úkazem, který spojuje podobné přístupy k odlišnému obsahu v souvislou poetickou výpověď. — Karina Kottová (tisková zpráva k výstavě)