Previous | Image 1 of 4 | Next

(English version below)

Mohl bys v kontextu své tvorby definovat svůj vztah k času a prostoru?

Pominu-li Jorge Luise Borgese a jeho Zahradu, v které se cestičky rozvětvují, tak mě z myšlenek, týkajících se pojetí času, baví přemýšlet o možnosti, že nic neplyne a že by čas mohl být něco jako filmový pás složený z mnoha neměnných políček, které sice ze zvláštního důvodu prožíváme postupně, které však ve skutečnosti neexistují „za sebou“ ale současně, a i po odeznění v přítomnosti stále existují. Přestože nemá smysl žít jinak než v každodennosti, přijde mi inspirativní přemýšlet a pracovat v systémech, které přítomnosti upírají její privilegované postavení, takže ke snové a filmové realitě mám blízko, stejně tak i ke způsobům, které nám na uplývající přítomnost umožní podívat se v nečekaném, např. slit-scanovém řezu. Vztah prostoru a času jde odposlouchat i z běžné konverzace: „Jak daleko ještě?“ „Půl hodiny.“ Čímž nechci poukázat pouze na fakt, že na začátku bývá pohyb. Čas není jen prostor.

I přesto, že jsou tvé instalace formálně heterogenní (pohybují se na pomezí filmu, fotografie, ale také sochy), odkaz k filmovému médiu se díky instalačním řešením tvých děl nabízí. Jaký je tvůj vztah k linearitě a příběhovosti, případně jakou roli ve tvých instalacích ztvárňuje sám divák?

Instalace pohyblivého obrazu, na kterých jsem se podílel, mívají podobné tvary už jen z toho důvodu, že mám specifickou představu o tom, co je „ekrán“, i jakou polohu by tato nepropustná vrstva, která nám obrazy pomáhá zachytit, měla mít vzhledem ke stavbě, v níž se nachází. Když pracujete s náznaky, ve zkratce a v elipsách, jsou pro správné rozumění vámi nastavené situace/instalace vztahy jednotlivých věcí podstatné, jsou jednoduše tím, co celek intonuje. Můj vztah k linearitě a vyprávění příběhu (příběh je způsob, jak uplynuvšímu dát smysl za cenu vynechání všeho nahodilého) prošel v posledních sedmnácti letech nejrůznějšími fázemi, které v několika větách nedokážu smysluplně popsat. Ale tendence, kam člověk po obdobích formálních experimentů, zpochybňování a hraní si s technologickými inovacemi spěje (myslím, že díky experimentům, ke kterým tolik tíhneme v mládí, si jen modelujeme koridor, který nám – při dostatečné odvaze nebýt za každou cenu originální – umožní najít střed, kde se cítíme „vážně“ a podstatně), by se dala popsat slovy Eugèna Ionesca v Denících: „Chtěl bych být schopen vyprávět jednoduchý příběh… příběh, kde by bylo hodně jara.“ A pokud jde o diváka: nijak zvlášť o něm nepřemýšlím, je na „opačné“ straně, není v záběru. Stojí vedle mě.

Jakým způsobem získáváš materiál pro svou tvorbu a jak se odráží v tématech, která ve své tvorbě vnímáš jako klíčová?

Slovům jako „moje“ nebo „tvorba“ se vyhýbám. Jednoduše pracuji. Fotím, točím a píšu si průběžně a většinou v dialogu s lidmi, psy i kočkami, s nimiž jsme si vzájemně blízko a s nimiž trávím většinu času, takže archiv věcí, s kterým lze na základě nějakého podnětu pracovat, je velký a osobní; zároveň není jen můj. Způsob, jakým se na tento perplex uplynuvšího následně podíváme, vyplyne z konkrétní situace i nálady všech zúčastněných. Pro mě je umění možností, jak lidem, které neznám, ukázat věci důvěrně a s velkou intenzitou, ale k samotnému materiálu, s kterým pracujeme, se obracím bezprostředně a ne proto, že bych o něm tolik věděl, prostě mu jen věřím jako projevu života. Tak jako věřím intuici, spolupráci a chybění.

— Markéta Stará pro časopis Flash Art, 11/2011

■ ■ ■

Could you, in the context of your work, define your relationship with time and space?

If not exactly like Jorge Luis Borges and The Garden of Forking Paths, then in terms of ideas concerning the notion of time I enjoy thinking about the possibility that nothing flows and that time could be something like a film strip, composed of many still frames, which for some special reason we experience one after another, which however do not exist in sequence but concurrently, and even after fading away in the present continue to exist. Although it does not make sense to live in any other way than in the everyday, I find it stimulating to ponder and work in systems which deny the present its privileged status, so that I feel close to dream and film reality, just as to the methods which enable us to view the passing present in an unexpected, for example slit-scan, cut. The relationship between space and time can even be overheard in general conversation: “How far is it?” “Half an hour.” By which I do not just want to point out that at the beginning there is usually movement. Time is not just space.

Although your installations are formally heterogeneous (spanning the line between film, photography, even sculptures), a reference to the film medium is readily on hand given the installation design of your works. What is your relationship to linearity and story narration, and/or what role is played by the viewer him/herself in your installations?

The installations of a moving picture on which I collaborated have similar forms due to the very simple reason that I have a particular notion of what the “écran” is and what position this opaque layer which helps us capture the images should have relative to the structure in which it is situated. When you work with suggestions, in an abbreviated form and in ellipses, the situations/installations and relationships between the individual things that you set are essential for correct appreciation, they simply are what intones the whole. My relationship to linearity and story narration (a method of leaving out everything accidental) has been subject to the greatest range of change over the past seventeen years, which I cannot describe in a meaningful way in just a few sentences. But the tendency towards which one is heading after periods of formal experiments, questioning and playing with technological innovations (I suppose that by the experiments towards which we are so inclined in our youth we only shape a corridor that will enable us – provided we are sufficiently courageous not to be original come what may – to find the golden mean, where we feel earnestly, significantly) could be described using the words of Eugène Ionesco in Diaries: “I would like to be able to tell a simple story… one containing a lot of spring.” And as far as the viewer is concerned: I don’t think about him/her too much, they are on the “other” side, not in the shot. They stand next to me.

How do you source material for your work and how is it reflected in the themes that you take to be of key significance in your creations?

I avoid words like “my” and “creations”. I simply work. I make photographs, I make films and write continually and mostly in a dialogue with people, dogs and cats, with whom and which I feel mutually close and spend a lot of time with, so that the archive of the things that I can work with following an impulse is huge and personal; at the same time it is not only mine. The way in which we then view this perplexity of the past will emerge from a specific situation and the mood of all those who participate. For me, art is a possibility to show things to people that I don’t know with intimacy and great intensity. But I turn to the material that I work with not because I know so much about it but because I simply believe in it as an expression of life. In the same way as I believe in intuition, partnership and absence.

— Markéta Stará for Flash Art magazine, 11/2011

Filip Cenek – Markéta Stará, rozhovor (In: Flash Art, listopad 2011)