Lotus3 a Solaris

Lotus3 a SolarisFilip Cenek        18.4.2003
| Image 1 of 4 |

Jiří Havlíček a Filip Cenek: Lotus3 a Solaris. DVD-Video, PAL 4:3, Dolby Digital 2.0, 2003 (Fiume)
+ výstava v Galerii Jelení, Centrum současného umění, Praha.

Tip et Tap par mémoire, plošková animace, 2:58 min., 2001
Bez názvu, kreslená animace, 1:32 min., 2002
Melanie envoie des fuseé des yeux et sauve le soleil, loutková animace, 2:31 min., 2002
Solaris, video-animace, 2:28 min., 2003
→ bonus (rozhovor) Aťka Janoušková: 1978 / Myslím, že jsem byla Tap / Někdo o kom věděli, jak zní /
Tisíc jiných postaviček / Malinko níž / Dobrou noc, děti!
7:30 min., 2001

(English version below)

Ruský semiotik Jurij Lotman popsal základní charakteristiku jazyka animovaného filmu jako práci se znakem znaku. To znamená, že diváci sledují animovaný film nebo divadlo s vědomím, že postavy nejsou obrazem vnějšího světa animace (skutečnosti), ale že to jsou obrazy věcí již převedených do jazyka animace. Je mnoho aspektů tohoto záhadného principu animace, který odhaluje specifické téma současného umění. Můžeme mluvit o meta-animaci, která pracuje se znakem znaku znaku. — DVD-Video disk Lotus3 je tvořený sérií krátkých animovaných filmů, které si divák může sám různě propojovat. První animovaný film Tip et Tap par mémoire (2001) je rekonstrukce belgického animovaného filmu Tip et Tap, vysílaného koncem sedmdesátých let československou televizí, založená na osobních vzpomínkách. Objevuje se zde letící lotus. Ve druhé animaci Bez názvu (2002) je použito kreslených postaviček přivezených z Maroka. S těmito imaginárními zvířátky vytvořili autoři krátký příběh (ve skutečnosti spíše ne-příběh). Po obloze znovu proletí lotus. Tato práce si pohrává s jistou nečitelností. Ve skutečnosti je to o paměti lidí žijících v Maroku, ale pro ty z nás, kteří nevědí nic o marockých kreslených seriálech, to může fungovat jen na nižší úrovni čitelnosti. Zde musím znovu zmínit Lotmana, který v souvislosti s loutkovým divadlem říká, že poezie zdvojení (znak znaku) odhaluje přehnanou teatrálnost loutkového divadla, jinými slovy, smysl (raison d’etre) loutkového divadla je založen na jisté „úmluvě“ (uslovnyi), jak tvrdí Bogatyrev. To znamená, že divák by se měl snažit pochopit kulturní pozadí marockých kreslených seriálů, aby mohl pochopit Bez názvu. Třetí animace Melanie envoie des fuseé des yeux et sauve le soleil (2002) je ztvárněním vzpomínek jedné francouzské dívky. To, že jako diváci nevíme vůbec nic o této dívce, dělá třetí animaci ještě méně srozumitelnou než ty předchozí. V podstatě nevíme, o co v animaci jde, s vyjímkou toho, že poznáváme letící lotus. Pro běžného českého diváka z toho vyplívá toto pořadí čitelnosti: 1. Tip et Tap par memoire, 2. Bez názvu, 3. Melanie envoie des fuseé des yeux et sauve le soleil. — Autoři navíc udělali rozhovor se dvěmi českými herečkami, které dabovaly Tipa a Tapa. To, že původně byly jejich hlasy součástí animace a nyní mluví o svých vzpomínkách, posouvá animaci do jisté meta polohy. Taková série animací záměrně vytváří odlišné úrovně čitelnosti, aby přinutila diváka přemýšlet nejen o problému citací a odkazů v dnešním umění, ale hlavně o vnějším a vnitřním světě animace a naší schopnosti sdílet vzpomínky. — Keiko Sei (in: Zlínský salón mladých, katalog, 2002)

■ ■ ■

The Russian semioticist Yuri Lotman defines the elementary nature of the language of animated films as the work with the sign of the sign. That is to say that spectators watch animated films or plays being aware that their protagonists are not images of the outer world of animation (reality) but images of objects that have already been rendered in the language of animation. — The DVD-Video disc Lotus3 is composed of a series of three short animated films that the viewer can combine in various ways. The first animated film Tip et Tap par mémoire (2001) represents a reconstruction, based on personal memories, of the Belgian animated film Tip et Tap that was shown on Czechoslovakian TV at the end of 1970's. The film shows a flying lotus. The second animation Without Title (2002) features drawings of fanciful animal figures that come from Morocco. These animals appear in a short story (in fact, rather a non-story). Again, a lotus flies across the sky. This piece plays on certain illegibility. As a matter of fact, it tells about the memory of the Moroccans, but for those of us who are not familiar with Moroccan cartoons, the film cannot have but a low level of legibility. At this point, I have to refer to Lotman who, in discussing puppet theatre, says that the poetry of duplication (the sign of the sign) reveals an exaggerated theatricality of puppet theatre. In other words, the sense (raison d'etre) of puppet theatre is grounded in a certain “agreement” (uslovnyi), as Bogatyrev put it. It means that the viewer should try to understand the cultural context of Moroccan cartoons in order to be able to understand the film Without Title. The third animated film Melanie envoie des fuseé des yeux et sauve le soleil (2002) tells about the memories of a French girl. The fact that the viewer does not know anything about this girl makes the third animation even more incomprehensible than the previous ones. As a matter of fact, we do not understand what is going on in the cartoon except for the fact that we can recognize the flying lotus. That implies that for the average Czech viewer the order of legibility of the discussed films is as follows: 1. Tip et Tap par mémoire, 2. Without Title, and 3. Melanie envoie des fuseé des yeux et sauve le soleil. — The authors of the films also interviewed two Czech actresses (Atka Janouskova and Jana Altmannova) who had dubbed the Tip and Tap cartoon. The fact that they first lent their voices to the animation and now speak about their own memories transforms the animation into a certain meta-form. In doing so, the animation deliberately creates different levels of legibility in order to make the viewer reflect not only on quotations and references in contemporary art but, first of all, on the outer and inner world of animation and on our capability to share our memories. — Keiko Sei (in: Zlín Youth Salon Cat., 2002)