bez názvu (Vratké kino), stereo diaprojekce v black boxu, 2.1 x 1.4 m,
dynamicky programovaná asynchronní smyčka, 2–3 min., 2011
Galerie 207, VŠUP Praha, nám. Jana Palacha
■
Zdvojení synekdochy
(Obraz textu a obraz obrazu)

Filip Cenek reprezentuje v prostředí současného českého umění poměrně ojedinělý typ umělce, jehož práce sice nese zřejmé znaky konceptualismu, nicméně za tímto zdánlivě ohraničeným pojmem se skrývá daleko komplikovanější, ba snad niternější způsob uvažování. Cenek přistupuje k fotografickým i filmovým obrazům jako k dokumentům určité časovosti. Vytváří asociace v posloupnostech obrazů, které mohou být samy o sobě zcela náhodné, dává jim však váhu stejně logickou, jako je posloupnost naší vizuální paměti. V jednom ze svých projektů například použil fotografické obrazy z rozmezí deseti let a tyto pak promítal chronologicky podle data jejich vzniku a vytvářel příběh, nebo spíše fikci příběhu, který se stal jakousi obrazovou materií paměti. Dalším nástrojem je text. Ten není v zásadě nikdy použit jako banální popisovatel nebo ilustrace obrazového materiálu. Text je druhé kolo, které se otáčí v mechanismu Cenkových instalací a uskutečňuje protilehlou formu k vizuálnímu „vyprávění“. To, co je bez jakékoliv spekulace vytvářeno coby fotografie, je pak s velkou mírou vědomí zapojeno do kontextu odvíjení abstraktního příběhu, který se nám má spojit až v našich hlavách pod imaginativní schopností textu, který, ač nejprve působí jako titulkový popis, je vlastně svébytně existující částí v celku.

A tím se dostáváme i k věci, kterou Filip Cenek „inscenoval“ do Galerie 207. Princip plynutí, který je Cenkovou autorskou transformací textu maďarské básnířky a současně promítaných diasnímků, představuje v podstatě zdvojený, synekdochický způsob projekce dvou různých částí, označující dva celky v jednom díle. (Synekdocha: označení věci tím, že se pojmenuje její část, nebo označení části tím, že se pojmenuje celek.) Jiným umělcem, který nás při použití slova synekdocha možná napadne je Ján Mančuška, který pracoval v příbuzných intencích s odvíjením protilehlé příběhovosti obrazu a textu v prostoru jednoho díla. Filip Cenek ovšem usiluje spíš o nalezení vhodné funkce náhodného, řekněme skoro konvenčního snímku tím, že vytváří vlastní svět fikce z těchto zcela prostých obrazů (hrající si děti, borovice u moře, anonymní ulice s anonymní architekturou atd.). Zároveň si uvědomuje indexiální, tj. hodnotový charakter fotografických obrazů, jejich střídání, ale i asociativní možnosti barevné nebo černobílé fotografie. Uvažování, které se pohybuje na širokém poli někde mezi filozofickým a poetickým lze vysledovat i v charakteru textu, který je použit v této projekci.

„Mohli jsme žít, jako bychom žili…“ je jedním fragmentem z textu, který plyne v titulkové pozici na promítaných diapozitivech. A z něj lze tušit již zmiňovanou cestu k fikci jako předurčenému celku. Text jsou slova, která si lze představit jako části jednoho obrazu, obrazy jsou součástí jejich sledu, který nelze nijak okleštit racionálním příběhem. Jejich příběh může spočívat právě tak v jejich náhodnosti jako v jejich posloupnosti, která je ovšem obsahově zcela nezávislá a intuitivní. Dokonce i pojetí začátku a konce není zcela jednoznačně dané, lze je jen tušit v určitém úseku, který bychom snad naučeně mohli vnímat podle změny pozice titulku a velikosti písma (např. „JEDNOHO DNE“).

A tak dospíváme k otevřené platformě, kterou Filip Cenek zpřítomňuje jako cyklické dění, snaží se jakoby marně zaznamenávat to nejkluzčí a tím je čas, který se neustále mění jako součást celku, který visí nad našimi hlavami, a my nejsme s to jej zachytit nikdy v jeho úplnosti, čímž vzniká ona zdvojená synekdocha, kdy jazyk je textem i obrazem, kterými si celek snažíme přiblížit, zjišťujíce přitom, že minulost v obrazech je fikcí přítomnosti v textu, který právě čteme.

untitled (Wonky Cinema), stereo slide projection in a black box, 2.1 x 1.4 m,
dynamically programmed asynchronous time loop, 2–3 mins, 2011
Gallery 207, AAAD Prague, Jan Palach Square
■
Double synecdoche
(Image of text and image of image)

In the milieu of contemporary Czech art Filip Cenek represents a rather rare type of artist whose work may bear clear signs of conceptualism, but hidden underneath this seemingly strictly delimited notion is a much more complicated and much deeper mode of thinking. Cenek approaches photographic and film images as documents of a certain temporality. He creates associations from image sequences which in themselves may be completely random, but he assigns them a weight as equally logical as is the sequence of our visual memory. To take an example, in one of his projects he used photographic images spanning ten years which he projected chronologically by the date of their origin thus creating a story, or rather a fiction, which became something of a materialized image of memory. Another of his tools is text. In principal, this is never applied as a banal descriptor or illustration of the visual material. Text is the second cogwheel that turns in the mechanism of Cenek’s installations forming a counterpoint to the visual “narrative”. What is, without any speculation, created as photography is then with great conscious effort engaged in the context of the telling of an abstract tale, which is not supposed to be merged until it reaches our mind influenced by the imaginative abilities of the text, which may initially seem to be no more than descriptive tags, but is actually a self-contained part of the whole.

And so by means of this detour we proceed to something that Filip Cenek “staged” in Gallery 207. The flowing principle is Cenek’s original transformation of the verses by a Hungarian poetess and simultaneously projected slides, representing in essence a doubled, synecdochical method of projection of two different parts, marking two wholes in a single work. (Synecdoche: describing a thing by naming its part, or describing a part by naming the whole.) Another artist that may come to mind in relation with the word synecdoche is Ján Mančuška who worked in a similar domain by unwinding the opposing stories of image and text within the space of a single work. Filip Cenek, on the other hand, strives more to find a suitable function of a random, let us say almost conventional, shot by creating his own world of fiction from very simple images (children playing, pines on a shore, an anonymous street with anonymous architecture, etc.). At the same time he is aware of the indexial, i.e. value-related, nature of the photographic images, their alternating, as well as the associative potential of colour or black-and-white photography. The mode of thinking, oscillating within a wide field between the philosophical and the poetic, can also be traced in the nature of the text used in this projection.

“We could live, as if we lived…” is one of the fragments of the text flowing in the subtitle position on the projected slides and hints at the above-mentioned way towards fiction as the predetermined whole. The text consists of words which can be imagined as parts of a single image, the images are part of their sequence, which can in no way be curtailed by a rational story. Their story may be contained in their randomness just as in their sequence, which, content-wise, is completely independent and intuitive. Even the treatment of the beginning and the end is not clear-cut, it can only be guessed at in a particular section, which we could perceive as such, based on previous experience, from the change in the subtitle position and the size of the letters (e.g. “ONE DAY”).

As a result we reach an open platform which Filip Cenek visualizes as cyclic activity, attempting, as if in vain, to record what is most elusive – time, which constantly changes a part of a whole hanging above our heads, and we are incapable of capturing it in its completeness. This gives rise to the double synecdoche, when language is the text and the image by which we try to explain the whole, finding that the past in images is a fiction of the present in the text that we are reading.