(English version below)

Co pro tebe znamená pojem automatická tvorba. Máš pro tento proces svoje vlastní pojmenování nebo vysvětlení?

Dělat věci bez přemýšlení o nich v čase, kdy vznikají. Dělat je bez vzdálenosti, odstupu, ale v pocitu, což nejde dělat dlouho. „Samo“ se nikdy nedělá dlouho.

Setkal jsi se již při svém tvoření s projevem „automatismu“? V jaké podobě?

Vlastně se spíš snažím být citlivý k okolí natolik, aby mě z automatismů vyrušovalo. Asi se ptáš na něco jiného, ale já teď o tom neumím přemýšlet.

Které funkce fyzického, psychického těla používáš nejčastěji a nejraději pro tvoření?

Většinou se jen někde loudám a lelkuju, pak někomu nebo něčemu pomůžu; a to spíš záleží, co tomu (druhému) chybí, co je potřeba doplnit (jestli vůbec). Nejraději mám, když zprvu ani nevím, jak tu touhu „něčemu pomoct“ využiju, to dělá můj život dobrodružnější a radostnější.

Čím je pro tebe čára?

Třeba vráskou, naplaveninou po ustupujícím moři, dirigentovým gestem, pokřižováním se, tímto textem. Čímkoli, když vím, že tímto. Čára je napětí možností v prostoru, který se sám o sobě začíná pohybovat (díky vidění čáry). Je to hranice, místo přecházení, doteku. Je to život na periferii, moje dětství v pohraničí. — Také v obrazech, které jsou v čase (ve filmu, ve videu), vidím čáru. Čára je bod v čase a pohyblivý obraz se nemusí ani řezat napříč (slit-scan), abych to viděl. Ale mluvit o tolika čárách, znamená mluvit o něčem jiném než o tomto obraze z čar, když už u dvou se vše komplikuje: někdo ve spojení „dvě čáry” vidí proměnnou, neznámou, x, druhý cestu, =, jiný třeba kříž, +, a v něm radostnou zvěst: konec a začátek.

Je pro tebe podstatný rituál? Čím?

Méně než rytmus. Jsem spíš pro každodennost. Ale stejně jako ten přináší úlevu. Při přecházení – od ulice po tvar vnímání – může být bezpečnější (zastavit se a rozhlédnout) jej podstupovat.

Čím jsou pro tebe intuice, inspirace a imaginace?

Pod intuicí rozumím nelogickou cestu; bezelstnost, která dává přežít. Je to něco „mezi”: něco, co už tady bylo a zároveň bude: takové místo mezi obrazy (v čase), způsob vidění bez otázek. — Je ale potřeba dodat, že obrazy se přede mnou střídají tak rychle, že jim nestačím, oči vadnou, zastavím se a nevím kam dál. K unaveným zastavením patří zbloudilé pohledy, z nichž některé mě ve světě, který znám (a který pro mě nic neznamená, protože ho znám), překvapí a znejistí natolik, že v únavě pookřeju a oči se rozzáří; svět je lehčí, protože omezenější, uchopitelnější, má svoje hranice. Inspirace je tak pro mě něco jako zcizený pohled. (A přichází ke mně s únavou, kdy obvyklá spojení jsou přerušena, tedy nic záhadného.) — A imaginace? To je prostě dobrodružství paměti, co v tomto pohledu rozezná.

Kde se nejraději touláš, v čem je toulání konec a co s ním přichází?

Když nevím kam dál, když vidím konec, snažím se dívat pohledem jiného. Vymýšlím si a vzpomínám. Třeba: dívat se na svět očima mé dcery. Hned přijde naděje a pochopení, že ne všichni, kdo se toulají, jsou ztraceni.

Jaký „jazyk“ je pro tebe nejvýmluvnější?

Vždycky zrovna ten, v jehož světě – s tím, s nímž se dorozumívám – společně jsme.

Je tvoje tvorba otázkou, odrazem, díkem, konstatováním…? Čím?

Je prolínačkou mezi mnou a někým nebo něčím jiným. Nejčastěji se vracím k věcem, které se mi nepodobají, které mají tvar někoho nebo něčeho mně nejasného. Proto pokaždé něčím jiným. A nejen „mým“.

Stojí tvoje víra před viděním, či vidění před vírou?

Měl jsem se jmenovat Filip, nebo Tomáš. Narodil jsem se o pár minut později než Tomáš maminčiny kamarádky, naší sousedky ze sídliště v Jeseníku. Takže jsem Filip, aby se volání našich maminek před panelákem nepletlo.

— ptala se Tereza Sochorová, prosinec 2007

■ ■ ■

What does the term automatic creation mean to you. Do you have your own name or explanation for this process?

To do things without thinking about them at the time they are being created. To do them with immediacy, without a distance, but within a feeling, which cannot be done for a long time. Things never work “by themselves” for long.

In your work have you already encountered an act of “automatism”? In what form?

Actually I try to be sensitive to the surroundings so much so that it snaps me out of automatism. You may be hinting at something else but at this moment I am not able to think about that.

Which functions of the physical, psychological body do you use most often and most fondly to create?

Most often I just loiter or idle around, then I help somebody and something; what matters more is what the other is missing, what needs to be added (if at all). I like it best when at first I have no idea how to handle the desire “to help something”; it makes my life more adventurous and joyful.

What does a line signify for you?

Might be a wrinkle, flotsam after a tide going out, a conductor’s gesture, crossing oneself, even this text. Anything when I know it is this. A line is the tension of the possibilities in space which itself is starting to move (thanks to seeing the line). It is a boundary, point of transcendence, or touch. It is the life on the periphery, my childhood in the borderland. — I also see a line in images which are in time (in a film or video). A line is a point in time and a moving image need not even be slit-scanned for me to see it. But to talk of so many lines means talking about something else than this image from lines, when even with two lines things become complicated: some may view the collocation “two lines” as a variable, an unknown, x, others as a way, =, yet others as a cross, +, and in it good news: the end and the beginning.

Is a ritual significant for you? In what?

Less than the rhythm. I prefer the everyday. But just as with the former, it brings relief. When crossing – either a street or the form of perception – it may be safer to observe it (look left→right).

What do intuition, inspiration and imagination mean to you?

I understand Intuition as an illogical way; guilelessness which leads to survival. It is something “in-between”; what has already been here and, at the same time, is to come: a place between images (in time), a way of seeing without questions. I should add though that the images change so quickly in front of me, I don’t keep up, the eyes weary, I stop and don’t know how to go on. The tired halts are accompanied by strayed views, some of which will surprise and shake me in the world that I know (and which means nothing to me just because I know it) so much, that I will recover from the fatigue and the eyes will brighten up; the world is lighter, because more limited, easier to grasp, having its boundaries. For me Inspiration is therefore something like a stolen view. (And it arrives with fatigue, when the usual connections are interrupted, all in all nothing mysterious.) — And imagination? This is simply an adventure of the memory, what it will identify in this view.

When do you like to wander, and what is the end of wandering and what comes with it?

When I don’t know where to go, when I see the end, I try looking with the eyes of somebody else. I invent and recollect. For example: to look at the world through the eyes of my daughter. This is immediately followed by hope and understanding that not all who wander are lost.

What “language” do you find most eloquent?

The one which I am communicating with the person who is being communicated to.

Is your work a question, reflection, benediction or a statement…? What is it?

It is a crossfade between myself and somebody or something different. I return most often to things which do not resemble me, which have the shape of somebody or something that is unclear to me. And as such something different every time. And not just “mine”.

Does your belief stand before vision or vision before belief?

I could have been named either Filip or Tomáš. I was born a couple of minutes later than the Tomáš of my mother’s friend (our neighbour from the housing estate in Jeseník). So that I am Filip to distinguish us when they called us home.

— questions asked by Tereza Sochorová, December 2007