Transgrese (franc., angl., něm.: transgression); násilné porušení ustanovených pravidel, přestoupení hranic akceptovaného, indikující kriminální či deviantní (◄) jednání (◄). Výraz pochází z teologie: přestupek vůči nedotknutelnému: hřích (i vyzývavě rouhavý čin) anebo porušení tabu (s následkem smrti); v novověku byl sekularizován; - jako „právní“ termín vznáší otázky stanovení hranic normální/patologické a motivů (touhy) překračovat konstruované hranice. Radikální promýšlení filosofie individualismu a kritika tradičních socio-kulturních regulativů v 20. stol. vnesla pojem do filosofie, antropologie a sociologie. F. Nietzsche (1844 – 1900) s ideou „přehodnocení všech hodnot“ hlásá vymanění se z konvencí společnosti (Zarathustra: sebevědomé překonání „otrocké“ morálky). S tím rezonuje libertinská praxe (M. de Sade) jež vidí v transgresi radikálně hedonistické osvobození jedince, (podmínkou je tu vůle k moci, jíž ztělesňuje nadčlověk).
Koncept rozpracoval G. Bataille (1897 – 1962) v textech Prokletá část, Svrchovanost a Erotismus. M. de Sade je mu předlohou pro ideu suverenity (dispozice jednat pansky, bez omezení morálkou a racionalitou); transgrese je vedena ideou povýšení člověka (vymanění z područí, práce, užitečnosti i diktátu věcí) - od transcendence je odlišena jako cesta excesu a násilí. Excesem je v principu neužitečný výdaj sociální energie – jako je umění, oběť, erotismus; prototypem násilí je pro Bataille sexuální akt jako přímý protiklad řádu a kontroly. V prožitku transgrese se pojí strach s extází: „když je překročena hranice člověk zakouší nekonečno“ (Lichtenberg). Bataille je oceňován a rozvíjen postmoderní filosofií (Foucault, Blanchot, Klossowski, Deleuze).
Kniha M. M. Bachtina (1895 – 1975) Rabelais a jeho svět, jež tématizuje princip grotesknosti, přináší další vhled do transgrese; „nízká“ tělesnost jež je předváděna v karnevalu (festivita ◄), konstituuje diskurz inverzní k oficiální dominantní kultuře a podvrací tak (subverze) hierarchie jako vysoké/nízké, vážné/nevážné. Taková strukturální inverze je účinnou strategií (◄) rezistence.
Moderní vizuální umění (1860 – současnost) je ve svém důrazu na stálou inovaci bytostně transgresivní: etos porušování pravidel (konvence ◄) legitimuje jeho dynamiku, přičemž racionalizuje romantickou představu chorobné konstituce génia (charisma ◄, deviace ◄), do níž spadá i jeho a-sociálnost. „Éru transgrese“ otevřela díla Gustave Courbeta (1819 – 1877), např. Původ světa (L'Origine du monde, 1866), a zejména Édouarda Maneta (1832 – 1883); Snídaně v trávě (Le Déjeuner sur l´herbe, 1863) porušuje současně pravidla perspektivy i morálky. Reprezentace aktu, jež je tradičně svázána konvencemi, je pro takovou intenci prioritním cílem; transgresivní traktování tématu se přitom vzpírá dichotomickému situování – divákovi se nabízí jako vtahující ukázka a současně vede k odporu a ke kritice sexistického pojetí – pravidla sama tak odkrývá jako diskurzivní a nikoli přirozená. Manetova Olympie (1863) odkazuje na tradici žánru, rozvíjí ji a současně podvrací; pornografie, jíž vlastně je, symbolizuje opak vysoké kultury.

Doplňující informace:
Bataille, Georges: Erotismus. Hermann a synové, Praha 2001.
Bachtin, M. M.: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Argo, Praha 2007.
Stallybrass, P., White, A.: The Politics and Poetics of Transgression. Cornell University Přes, Ithaca, NY, 1986.
Julius, Anthony: Transgressions. The Offences of Art. Thames and Hudson, 2002.
Jenks, Chris: Transgressions. Routledge, London 2003.