Smrt autora (fr. la morte de l’auteur); název eseje, poprvé publikované v r. 1967 v americkém časopisu Aspen, ve které Roland Barthes (1915 – 1980) ohlásil a vysvětlil zánik autorského subjektu a instituce autorství. Učinil tak poté, co Michel Foucault (1926 – 1984) v knize Slova a věci (Les mots et les choses, 1966; česky 2007) formuloval klíčovou roli dějinných epistem jako kulturních kódů stojících nad člověkem a nezávislých od jeho díla. Barthes tvrdí, že text (promluva) není výsostně autorská záležitost, protože je střetem mnohých psaní, z nichž ani jedno není původní, jelikož jsou všechny výsledkem různorodých kulturních zdrojů. Psaní je destrukcí původu a veškeré identity. Autor textu (neboli díla) je produktem moderní, pozitivisticky orientované společnosti, která zplodila prestiž individua a lidské osobnosti. Pro osudy textu je podle něj mnohem důležitější čtenář, jelikož právě jemu je text určen a právě on „udržuje pohromadě všechny stopy, které konstituují napsaný text.“ Z textu tedy nepromlouvá autor nýbrž jazyk čili kód. Autor musel umřít, aby se resuscitovala a naplno rozvinula role čtenáře (diváka, posluchače), který není zatížen historií, biografií a psychologií. Barthesova metaforická teze o smrti autora měla velký vliv na interpretační strategie ve všech systémech světa umění (►) a stala se vhodným argumentem pro obhajování těch uměleckých projevů, jež naléhavě usilují o oslabení anebo dokonce demontáž autorství v prospěch procesuálnosti díla a perceptivní i receptivní aktivnosti a angažovanosti jeho příjemců a interpretátorů. Jako příklady pro takové dílo možno uvést třeba aleatorické kompozice, kolektivní happeningy (◄), postmoderní (◄) koláže a asambláže (◄) či interaktivní díla a hypertexty (◄).

Doplňující informace:
Barthes, Roland: La morte de l’auteur. In: Barthes, R., „Le bruissement de la langue. Essais critiques IV.,“ Éditions du Seuil, Paríž 1984, s. 63-69.
Barthes, Roland: Smrť autora. In: Profil súčasného výtvarného umenia 1-2/2001, s. 8-13. (přel. Radana Žvaková)