Rizom (fr. rhizome); pojem-metafora, jehož prostřednictvím Gilles Deleuze (1925 – 1995) a Félix Guattari (1930 – 1992) postihli nový způsob myšlení, oproštěný od tradičního západního dualistického myšlenkového schématu, založeného na dichotomii „subjekt – objekt”. Na rozdíl od arborescentního (stromového, kořenového) systému s rozvětvující se strukturou, usouvztažňujícího jednotlivé fenomény podle genealogických plánů, rizom, původně botanický termín pro oddenek, vyjadřuje nehierarchické, neoznačující a necentralistické (nikoli polycentrické) uspořádání, distribuci a komunikaci jevů, myšlenek, poznatků a informací. Seriální a multiplový model rizomu umožňuje navzájem propojit kterékoliv prvky a linie struktury, jelikož není zformována z oddělených statických bodů či jednotek, nýbrž z mobilních sérií linií. Deleuze a Guattari vysvětlili svou koncepci rizomu v úvodu společné knihy Mille Plateaux (◄) (Tisíc plošin, 1980), kterou rovněž strukturovali podle rizomatického modelu, tj. bez objektu a subjektu, s navzájem komunikujícími plány místo kapitol, jako multiplicitní asambláž (◄) různých témat, linií a pohybů. Jejich kniha je otevřený systém bez ambic normativního neboli konečného soudu. Zde také uvádějí charakteristické znaky rizomu: princip propojení a heterogenity, princip multiplicity, princip ruptury (►) a princip kartografie a dekalkománie. Rizom nepodléhá žádnému strukturálnímu či generativnímu modelu, nemá mimetickou ani organickou povahu, nereprezentuje realitu, nýbrž mapuje způsob myšlení, jež operuje stále v nějakém meziprostoru a mezičase. Rozehrává hru odlišných režimů znaků i neznakových stavů. Na rozdíl od stromu, který artikuluje a hierarchizuje pauzování, rizom má kartografický charakter; rizom mapuje, není to pauzování, nýbrž mapa ve smyslu souboru rozličných, simultánně působících linií. Má mnohé vstupy, nemá počátek ani konec, je stále ve stavu mezi (milieu), mezi věci, odkud se rozrůstá a šiří všemi směry. Není však objektem reprodukce, jenom cirkulací stavů. Je bez původu a organizující paměti, svojí podstatou je antigenealogický, antipaměťový a nomádský (◄). Operuje prostřednictvím horizontálních a transverzálních spojení, zatímco stromové a kořenové modely operují prostřednictvím spojení vertikálních a lineárních. Podstatu fungování rizomatického modelu ilustrují Deleuze a Guattari na četných příkladech, které nacházejí na rozmanitých úrovních života a kultury – v přírodě a biologii (orchideje a osy, hlízy, krysy), sociální organizaci (nomádství ◄), urbanistice (územní struktura Amsterdamu), vědě (způsob fungování mozku, viry), technologii (počítačové komunikační sítě), psychologii (schizoanalýza), neurologii (krátkodobá paměť), filozofii (Friedrich Nietzsche), hudbě (ritornel, notopis Sylvana Bussotiho), literatuře (díla Heinricha von Kleista, Marcela Schwoba či Armanda Farrachiho) a dokonce i ve sportu (hybné principy surfingu, windsurfingu či deltaplánu). Svou koncepci vztahují i na markantní geokulturní rozdíly mezi Západní a Východní civilizací: zatímco první dominuje arborescentní, pro druhou je příznačný spíše rizomatický model. Dnes bychom k jejich výčtu jevů s rizomatickou organizační strukturou mohli přidat třeba horizontální genový transfer, hypertext (◄), internet či terorismus. Nadčasový pojem rizomu nabývá své aktuálnosti zejména v podmínkách nové kreativity a nové senzibility (◄) jako reflexivní kategorie fuze vědeckého, estetického a uměleckého myšlení.