Otevřené dílo (ital. opera aperta); kategorie, kterou zavedl Umberto Eco (nar. 1932) ve stejnojmenné knize z r. 1962, aby poukázal na existenci textů, jež jsou otevřeny více různým interpretacím. Přesto však lze o některých z interpretací říci, že nejsou pro dešifrování autorského záměru kontextuálně legitimní; sémantická pluralita neznamená absolutní interpretační volnost. Podle Eca je otevřená každá umělecká forma bez ohledu na historický kontext svého vzniku a intenci jejího autora. Estetická konfigurace znaků a mnohovýznamovost jsou v díle vzájemně komplementární a nelze je od sebe oddělovat. Otevřenost, jež je podmínkou estetického prožitku, vězí jednak ve dvojité povaze organizace komunikace estetické formy, jednak ve transakční povaze procesu rozumění. V umění 20. století však otevřenost nabývá někdy až extrémních rozměrů, jelikož stále víc autorů pracuje se sémantickou nejednoznačností jako poetickým principem. Navíc vytvářejí formy bez stabilních center či bodů konvergence. Do popředí se tak dostává specifický druh otevřenosti, jenž přenáší odpovědnost na příjemce díla, který je teprve dovršitelem jeho významu a estetické hodnoty a do jisté míry i spoluautorem, což je koncept částečně blízký tezi Rolanda Barthese (1915 – 1980) o smrti autora (►). Jako příklady otevřených uměleckých děl uvádí Eco román Jamese Joyce (1882 – 1941) Finnegans Wake (Plačky nad Finneganem, 1939) a aleatorické hudební kompozice Karlheinze Stockhausena (1928 – 2007), Luciana Beria (1925 – 2003), Henriho Pousseuera (nar. 1929) a Pierra Bouleze (nar. 1925), k nímž bychom mohli přiradit též happeningy (◄) Allana Kaprowa (1927 – 2006), jakožto díla s otevřenou formovou strukturou.
Ve svých pozdějších textech Eco přílišní liberalismus “otevřeného čtení” zmírnil a vedle aktivity interpretů, začal zdůrazňovat také aktivní roli textu, který pokládá za „stroj vymyšlený na vylákání interpretací,“ za „zařízení na vytváření modelového čtenáře.“ Soudí, že přestože se interpretace uměleckých textů a děl zdají být prakticky neomezené, nějaké jejich meze přece jen musí existovat, jelikož vedle adekvátních a dobrých interpretací existují i interpretace neadekvátní, pomýlené a špatné. Zavádí proto kriterium koherence (◄) jako mechanismus testování hypotézy o intenci textu, jež je podle něho stejně důležitá, jako jsou intence autora a intence čtenáře.

Doplňující informace:
Eco, Umberto: Opera aperta. Bompiani, Miláno 2000.
Eco, Umberto: The Open Work. Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1989. (přel. Anna Cancogni)
http://cirkus-umberto.ic.cz/OperaAperta.pdf.
Eco, Umberto: Autor a jeho interpreti. In: Eco, U., „Mysl a smysl“, Moraviapress, Břeclav 2000, s. 149-165. (přel. Jiří Fiala)
Eco, Umberto – Rorty, Richard – Culler, Jonathan – Brooke-Roseová, Christine: Interpretácia a nadinterpretácia. Archa, Bratislava 1995. (přel. Zdeňka Kalnická)
Eco, Umberto: Meze interpretace. Karolinum, Praha 2004. (přel. Ladislav Nagy)