Něco něčím / Daliborem Chatrným | By Virtue of / Dalibor Chatrný
28/5 — 30/7 2016, hunt kastner artworks, Praha, Bořivojova 85
■
Projekt Něco něčím / Daliborem Chatrným vznikl na základě výzvy Katherine Kastner a Camille Hunt. Po několika retrospektivních výstavách ve státních institucích se galeristky rozhodly pro výstavu koncentrovanější obsahem i šíří. Hledaly proto umělce mladší generace, kteří by ze své perspektivy tvorbu Dalibora Chatrného prostředkovali.

V naší zkušenosti byl Dalibor Chatrný osobností, umělcem, který působil napříč několika generacemi, aniž by v nějaké dobové zkušenosti a názoru ulpěl. Důvěra, otevřenost a zvídavost, s jakou ke světu přistupoval, se do jeho okolí pozitivně promítala. I když je jeho dílo originální, autentické, oceňujeme především jeho schopnost motivovat další tvoření. Proto jsme se rozhodli zpracovat, jak se tvorba, názory a postoje Dalibora Chatrného odráží v prostředí, které obýval, a to jednak prostřednictvím samotných děl, jednak osobností, s kterými se v průběhu života bezprostředně potkával. Škála lidí, s nimiž byl Dalibor Chatrný pracovně spřízněn, zahrnuje nejen umělce, ale také hudebníky, literáty, vědce ad. Možná díky celoživotnímu pedagogickému působení na uměleckých školách měl velmi blízko i k mladším generacím. V pozůstalosti Dalibora Chatrného, ve složce související s výukou na Střední škole uměleckých řemesel v Brně, jsme mezi jinými našli zadání Něco něčím, které nám přišlo pro náš záměr trefné. Obrátili jsme se na osobnosti, u kterých jsme tušili určitou spojitost s Daliborem Chatrným, a kteří jsou zároveň nějakým způsobem motivující pro nás osobně. Požádali jsme je, aby pro videozáznam, nebo fyzicky, realizovali Něco něčím / Daliborem Chatrným. Instrumentál namísto nominativu ve jméně používáme v souvislosti s jazykovou operací, kterou Dalibor Chatrný často používal ve svých pracích. V naší představě může jít o práci nebo čin ovlivněný Daliborem Chatrným, využívající jím užívané principy, provedený s myšlenkou na něho apod. Nešlo nám o tradiční „poctu“ tomuto umělci, ale o pokus dotknout se toho, jak Dalibor Chatrný přežívá v současnosti. Otázku vzájemného ovlivňování nevnímáme negativně, jako se obvykle řeší v umění, určováním prvenství, originality. Zajímá nás směs setkání, spojení, nápadů, šťastných náhod. Kvantová teorie ostatně také potvrzuje populární tvrzení, že každý náš nádech obsahuje alespoň jeden atom, který vydechli třeba Albert Einstein, Marilyn Monroe, a tedy také Dalibor Chatrný.

Původní představu pozitivního napodobování, následování, jako v případě raných prací Petra Veselého, kterými nás ve videu provází, postupně doplnily neméně důležité příklady vymezení se vůči Chatrného autoritě. Typický příklad tohoto vztahu vylíčila např. dcera Dana Chatrná. Zmínila obavu z „fotrovatění“, snahu oprostit se od otcova vlivu. Před kamerou nám ale ukázala soutěžní návrhy opony pro Janáčkovo divadlo, na kterých v šedesátých letech s otcem jako šestiletá spolupracovala. Ačkoli tehdy Dalibor Chatrný tíhl k abstrakci, zúčastnil se soutěže, v níž bylo podmínkou figurativní řešení. Své abstraktní skici se rozhodl dávat dceři, která je barevně oživovala a hledala v nich konkrétnější podoby. Umělec, sociolog a pedagog Blahoslav Rozbořil, který byl jedním z žáků Dalibora Chatrného na Střední škole uměleckých řemesel, podobně ilustroval svůj vztah k učiteli společnou fotografií v ateliéru, na které paradoxně chybí. Spolu s Josefem Daňkem pro kameru inscenovali akci, při níž interpretují obraz, který vznikl ve spolupráci s Daliborem Chatrným. Zmínění autoři jsou sice o generaci mladší, v osmdesátých letech ale zažili trojici Dalibor Chatrný, Jiří Valoch a J. H. Kocman, kteří pro ně reprezentovali tzv. „think tank“ dané doby. Od konce šedesátých let sledovali téměř veškeré kulturní dění, doplňovali se schopnostmi a názory, a tak pro většinu mladých umělců v Brně ztělesňovali důležité publikum a kritiky kompetentní srovnávat a zařadit jejich dílo do určitého rámce. To bylo podstatné zvláště v souvislosti s izolovaností současného umění u nás. S dobovým kontextem souvisí i jisté upozadění žen v konceptuálním umění. K této trojici se ale řadí také partnerka Jiřího Valocha Gerta Pospíšilová (1918–1994 překladatelka, historička umění, kurátorka, v letech 1970–1975 ředitelka Domu umění města Brna), a také Marie Kratochvílová. Ta jako profesionální fotografka spolupracovala na dokumentacích akcí a děl s řadou brněnských umělců, kromě jiných i s Daliborem Chatrným. V rozhovoru popisuje nejen společnou práci, ale také vlastní tvorbu, která podle ní bezprostředně souvisí s tímto společenstvím. Desider Tóth pro video performativně představil své lingvistické práce, uskutečněné v rámci naší výzvy. Všímá si v nich např. toho, že jméno a příjmení Dalibora Chatrného, vytištěné na katalogu pod sebou, obsahuje určení místa narození. O této akci říká, že není uměním, ale něčím víc. Vyprávěl nám o vztazích brněnských a bratislavských konceptualistů. Pro tvorbu Dalibora Chatrného je podle něho charakteristická na jednu stranu hravost, která se blíží tomu, co dnes označujeme jako galerijní pedagogika, a na druhou stranu nedořečenost a chyba, které ji od ní odlišují. Vladimír Kokolia zase mluví o štěstí, které Chatrný v práci měl. Vysvětluje ho obrazně na své zkušenosti s podélným řezáním kmenů dřeva na kotoučové pile. Kdyby se příliš snažil, nepovedlo by se. Kokoliova poznámka v článku Dalibor Chatrný pro Art+Antiques (březen 2015): „Je to zpráva osobní, píšu sobecky o sobě, o té části sebe, které říkám Dalibor“, byla mimochodem zásadní pro vymezení našeho projektu. V rozhovoru nám svěřil, že kdyby chtěl být v brněnském prostředí s někým ve skupině, byl by to jistě Dalibor Chatrný. A to i přesto, že se k němu vztahuje protikladem. Neztotožňuje se například s důvěrou Chatrného v experiment v umění. V roce 1992 Vladimír Kokolia převzal na doporučení Dalibora Chatrného jím vedený Ateliér experimentální grafiky na pražské AVU, který se nyní jmenuje Ateliér grafiky II / škola Vladimíra Kokolii. Pavla Korbičku v době studií inspirovaly Chatrného obouručné kresby, prováděné na osu těla. Díky nim dospěl k dlouhodobé výtvarné spolupráci s profesionálními tanečníky. O ní a také o společném vystavování a potkávání se s Daliborem Chatrným vypráví před kamerou. Hudební vědec Jiří Zahrádka, který s Daliborem Chatrným strávil řadu posledních let, popsal, jak se na umění – a často i svět kolem sebe – dívá očima Dalibora Chatrného. Ve videodokumentu představil rodinná PF, která podle receptů Dalibora Chatrného vyrábí a distribuuje bez ambice dělat umění. Jaroslav Šťastný (alias Peter Graham), žák Aloise Piňose, má velmi blízko k hudební sféře, s níž Dalibor Chatrný intervenoval. Zaznamenali jsme jeho přednes skladby Peter Graham: DCH. Smuteční hudba pro Dalibora Chatrného. Škála možných realizací nebo reflexí zmíněného zadání by se mohla dále rozrůstat. Částečně k tomu vybízí možnost pokračování našeho projektu v Domě umění města Brna v roce 2017.

I když jsme původně zamýšleli výstavu Dalibora Chatrného bez fyzické přítomnosti jeho děl, určitý náhled jsme si nakonec (i kvůli koncepci galerie) dovolili. Autorské svazky, které Dalibor Chatrný v sedmdesátých letech předával osobně či korespondenčně přátelům a známým, odpovídají oblasti našeho zájmu. Autor je údajně označoval jako „kuchařky“, čili něco, co je možné následovat, případně inovovat. Umožňují nám na poměrně malém prostoru nahlédnout šíři problémů, kterými se Dalibor Chatrný ve své tvorbě zabýval. Dokazují také, že pro svou práci nepotřeboval velkolepé formální řešení. V neposlední řadě jsou zajímavým médiem, typickým pro dobu, v níž vznikaly, a kontext, v němž Dalibor Chatrný strávil většinu aktivního života. V průběhu 70. a 80. let Dalibor Chatrný vystavoval spíše sporadicky, a tak mohly samizdatové publikace sloužit i jako prostor pro prezentování aktuální tvorby širšímu okruhu lidí. Univerzálním formátem a grafikou toto médium spojovalo tvorbu okruhu, v němž se Chatrný pohyboval. Malonákladové tiskoviny na SŠUŘ množil bratr Ivan Chatrný, jehož vlastní publikace představujeme spolu s dalšími přáteli (Jiří Valoch, Ladislav Novák). Jiří Valoch dost možná ovlivnil typografii těchto svazků. Používání minusek namísto verzálek v prostředí brněnského konceptualismu razil patrně právě on. Řadu publikací doprovází jeho teoretický text, někdy i vizuální poesie. Pakliže byly publikace určeny k osobnímu zprostředkování, je v jejich současném zveřejňování formou výstavy i jistý paradox. Zatímco v rámci proběhlých retrospektiv díla Dalibora Chatrného byly přestaveny spíše jako doplňující (a v digitalizované formě), pro nás jsou v díle tohoto umělce centrální. Proto jsme se jim rozhodli věnovat maximální prostor. V návaznosti na tyto tiskoviny vznikla stejnou technologií a ve stejné grafické úpravě edice (dvě stě kusů) distribuovaná poštou. Vyzývá adresáty provést Něco něčím / Daliborem Chatrným. Příspěvky budou dále využity v našem výzkumu.

— Barbora Klímová a Filip Cenek