Mizení/Estetika mizení (fr. disparition/esthétique de la disparition; angl. disappearance/aesthetics of disappearance); pojem, který se objevil v humanitně-vědním diskurzu (◄) v druhé polovině 20. století v souvislosti s tématy jako jsou smrt člověka a subjektu, konec dějin, vražda reality, smrt autora (►), ztráta originálu, demontáž rámu (►), apod. Motiv mizení se vine celým dílem Jeana Baudrillarda (1929 – 2007) a kulminuje v jeho pozdních esejích, zejména v konferenčním příspěvku On Disappearance (O mizení, 2006). Baudrillard chápe mizení jako proud a absolutní transparenci, jako absolutní distanci (◄) reálného, a rozeznává tři jeho mody – organické mizení (smrt), mechanické mizení (klonování) a rituální mizení (hra). Diagnostikuje mizení jako podstatnou vlastnost moderního (►) světa, nachází ho na všech úrovních komunikace a symbolické směny, a dává ho do přímé souvislosti se smrtí subjektu a kolapsem dichotomie “člověk – stroj”. Realita mizí v zrcadlech a simulakrech (►) medií, společnost se ztrácí v spleti významově vyprázdněných komunikačních aktů, subjekt splývá s obrazovkou, jelikož již nelze oddělit displej počítače od mentálního displeje jeho uživatele. Mizí též reprezentační umění, které zdegenerovalo na simulakra (►) a hyperrealismus (◄), jež je reálnější než realita sama, mizí i hudba, jež se ztrácí v stereofonii a jiných efektech. Umění udělalo z mizení pozitivní kategorii, proměnilo se na „umění mizení“.
Systematičtěji pojednal problém mizení Paul Virilio (nar. 1932) v knize Esthétique de la disparition (Estetika mizení, 1980), kde se zamýšlí nad vlivy technologie na lidské vědomí a smyslovou zkušenost. Mizení spojuje s fenoménem rychlosti, se zrychlováním pohybu a vnímání: v důsledku vysokých technických rychlostí, jež ničí čas a prostor, mizí vědomí jako přímé vnímání jevů, jež nás informují o naší existenci. Technologie organizují a kolonizují čas, manipulují naši časo-prostorovou zkušenost, naše vnímaní, jež ztrácí kontinuální charakter a stává se diskontinuálním, piknoleptickým. Rychlost zkrátka destruuje realitu a způsobuje její mizení. Adekvátní disciplinou dneška se podle Virilia stává dromologie, syntetizující ve svých reflexích rychlost a mizení; světu dnes vládne “dromokracie”. Také věda, která kdysi sloužila zjevování relativní pravdy, se dnes proměnila na “technovědu”, jež je vědou mizení pravdy. Současné umění nahradilo reprezentaci prezentací, či dokonce teleprezentací. Odmítá distance (◄) a odehrává se v reálném čase.

Doplňující informace:
Baudrillard, Jean: L'illusion de la fin, ou, La grève des événements. Galilée, Paříž 1992. (přel. Charles Dudas)
Baudrillard, Jean: Beyond the Vanishing Point of Art. In: Taylor, P. (ed.), „Post-Pop Art,“ MIT, Cambridge 1987. (přel. Paul Foss)
Clarke, D. B. – Doel, M. – Merrin, W. – Smith, R. G. (eds.): Jean Baudrillard: Fatal Theories. Routledge, Londýn/New York 2008.
Virilio, Paul: Esthétique de la disparition. Éditions Balland, Paříž 1980.
Virilio, Paul: The Aesthetics of Disappearance. Semiotext(e), New York 1991. (přel. Philip Beitchman)