Graffiti, z lat., n. (příp. graffito) je symbol, text či kresba na ploše otevřené do veřejného prostoru. Akt realizace (malba, rytí) je aktéry vnímán jako transgresivně osvobodivé gesto, (transgrese ►); svojí formou (primitivní, hrubá či velkorysá), tématy (ve společnosti tabuizované obsahy) a sociálním charakterem původců (marginální skupiny) se klasifikuje jako sub-kulturní projev. Graffiti na domech a dopravních prostředcích, realizované bez souhlasu majitele či provozovatele má charakter vandalství – vedle toho, že porušuje dispoziční práva oprávněných právních subjektů, ohrožuje a napadá „princip veřejného“. Akcentujeme-li v povaze sprejování tradiční označení teritoria, pak jde o (►) subverzi atakující instituci (►) vlastnictví - byrokraticky ustavené právo držitelů objektů tu podvrací uživatelé urbánního prostoru (pojem street art ostatně podtrhuje jejich ústřední vztah k městskému ambientu – lze, nicméně, diskutovat vzájemné vymezení pojmů „graffiti“ a „street art“). Podle K. Geldera silnější vztah k teritoriu, než k vlastnictví, charakterizuje každou subkulturu .
Graffiti současně může být uměním – přiznání statusu konkrétním autorům ale závisí na procesech vyjednávání „světa umění“: většina projevů „street artu“ je uměním spíše ve smyslu outsider art. Rudimentární forma kreseb rytých na veřejných WC inspirovala v 70. letech franc. malíře J. Dubuffeta k formě umění art brut (◄). Od 70. let se včleňuje do vysoké kultury produkce řady (původně zejména newyorských) graffitistů a „sprejování“ se stává legitimní technikou moderního umění. V „estetizované“ podobě graffiti (legály) se rozvíjí jeho heterodoxní forma; orthodoxní forma trvá na aktu nasazení se a gestu přivlastnění.
Puzení člověka poznamenávat vlastní prostředí přitom patří k výchozím motivům zrodu umění; sociální značkování „magicky“ proměňuje cizí vnější svět v bezpečný domicil. Projevy graffiti se dochovaly i z dob antických; jsou také dokladem setrvalé potřeby zveřejňovat „intimní“ bez (auto) cenzury. Je do jisté míry paradoxní když graffiti, kreativita tak archetypální, je v kontextu moderní komplexní společnosti a-sociálním jednáním. Lze to vnímat jako:
1) obecnou připomínku toho, že tvořivost má blízko k porušování socio-kulturních regulativů (deviace ◄), což vyjadřuje pathos výrazu art-crime; přičemž tímto nerespektováním konvencí platných pro „veřejné“ se cítí být ohrožena moderní společnost důvěry (ji umožňuje právě silná internalizaci norem a sebe-disciplinace).
2) problematizování instituce vlastnických nároků z pozic prosazujících se, juvenilních kohort. Graffiti je mj. formou umění apropriace (◄), provokativním útokem na ideu „vlastnictví“ v urbánním prostoru. V diskusích „grafitisté“ zdůrazňují, že primární vizualita veřejného prostoru, formována zájmy dominantních aktérů ve společnosti, je obdobně agresivní (reklamy, billboardy). Tyto sociálně-politické postoje, jež dobře rezonují s argumentací G. Deborda (► Společnost spektáklu), legitimují graffiti také jako sociálně angažované umění. Koncept (►) umění jako kultura akceptuje graffiti jako dobovou formu expresivního projevu, která individualisticky „estetizuje“ „šedivé“ prostředí metropolí.