Distance a angažovanost (něm. Distanzierung a Engagement; angl. distance a engagement); Moderní (►) diskusi o distancovanosti uvedl r. 1912 Edward Bullough (1880 – 1934) pojmem “psychická distance” (psychical distance), nímž nasměroval uvažování estetiků ke kategoriím estetického postoje a estetické distance. Stal se tak důležitým impulzem a mezistupněm k moderním estetickým teoriím. Estetickou distancí se dnes obecně míní typ estetického postoje, který rámcuje estetický zážitek příjemce z estetického objektu, nímž může být umělecké dílo i předmět anebo jev mimo světa umění (►). Současné estetické koncepce jsou vesměs přesvědčeny, že jakýkoliv objekt se může stát předmětem estetického hodnocení. Liší se však svým zaměřením (některé rozvíjejí Bulloughovou koncepci distance jako psychologického stavu, jiné pokantovské verze nezainteresovaného estetického prožitku, další se snaží stanovit specifika estetického vnímání) a mírou estetického postoje vůči objektu uvědomování (sahající od nezainteresovaného přes sympatetický až ke kontemplativnímu). Zatímco Oswald Hanfling (1927 – 2005) prohlásil distanci za důležitou pozitivní kvalitu uměleckého díla a identifikoval pět druhů estetické distance – 1. praktickou; 2. mezi pocity fiktivních postav a příjemci (čtenáři, diváky, atd.); 3. mezi uměním a realitou; 4. mezi dílem a příjemcem; 5. mezi dílem a umělcem –, George Dickie (nar. 1926) kritizuje všechny verze teorií estetického postoje pro jejich přílišné akcentování percepce, nebere však v úvahu její motivační aspekty.
Sociálně-vědní protějšek estetického konceptu distance rozpracoval Norbert Elias (1897 – 1990); své ústřední téma evoluci společnosti pojímá jako růst “civilizovanosti” (růst sebe-kontroly a formalizace kódů jednání) jež se projevuje jako nárůst distancovanosti. V díle Engagement und Distanzierung (Angažovanost a distancovanost, 1956) zkoumá angažovanost a distancovanost jako obecné principy lidského myšlení a jednání. Jejich rozdílnost je zřejmá z poměru astrologie a astronomie; první se (angažovaně) ptá po významu události pro člověka, druhá (nezaujatě) po kauzálních mechanismech dění. To utváří jeden z hlavních rozdílů mezi vědeckým a uměleckým poznáváním (nabízí se tu srovnání s pojetím Lévi-Strausse).
Formy poznávání jsou podle Eliase kontinuálně rozprostřeny mezi oba póly, vývoj ale směřuje k distancovanosti. Je tu zřejmá analogie s filozofickou koncepcí “od mýtu k logu” či s antropologickou polaritou “brikolér (◄) – inženýr”. Oproti Claudovi Lévi-Straussovi (nař. 1908) chce Elias vysvětlit i perzistenci “animistického” (angažovaného) postoje. Větší zapojení emocí a menší schopnost racionálně kontrolovat prostředí (rysy magického myšlení) se podle něj vzájemně posilují (vytváří dvojitou vazbu) a tím dále upevňují.
Poukaz na růst distancovanosti nalézáme i v eseji José Ortegy y Gasseta (1983 – 1955) La deshumanización del arte e ideas sobre de la novela (Dehumanizace umění a idea románu, 1925). Moderní umění prý charakterizuje ztráta humanistické zaangažovanosti na osudu člověka; roste zájem o vědecké zkoumání jeho situaci (i prostředků, zkoumání umožňujících). Nevylučuje to přitom možnost, že psychologická konstituce producentů setrvává spíš u pólu angažovanosti (egocentrismus).
Na druhé straně Daniel Bell (nar. 1919) tvrdí, že v moderním (►) umění dochází právě ke “ztrátě distance”, čímž naráží na zájem o temné a iracionální stránky lidství anebo na polaritu dionýzské – apolinské (Friedrich Nietzsche); shledává paradoxním rozvoj dionýzského elementu ve společnosti, kde je normou distance (jako nezbytné podmínky výkonu a produktivity). Jinou formou ztráty distance (u Bella) je nárůst dionýzského aspektu v kultuře, přináležející společnosti opanované participace diváka, jeho zapojení do utváření díla (interpretace). Projevují se v tom přímé záměry umění modernismu (►), stejně jako posuny v jeho reflexi: “teorie responze” či “dialogická pojetí”.
Angažovanost a distance (neutralita) jsou také ekvivalentem subjektivního a objektivního přístupu ve vědeckém bádání, odkazující na protikladnost hodnot a faktů. Zatímco estetika jako představitel humanistického přístupu k umění chce udržet charakter “axiologie”, sociologie umění deklaruje “nehodnotící” přístup (Wertfreiheit u Maxa Webera). I při ideálu hodnotové neutrality je třeba počítat s ideovým před-nastavením badatele, stejně jako s vlivy “pozorování na pozorované”.

Doplňující informace:
Bullough, Edward: “Psychical Distance” as a Factor in Art and as an Aesthetic Principle. In: British Journal of Psychology, Vol. 5, 1912, s. 87-117.
Bullough, Edward: “Psychická distance” jako faktor v umění a estetický princip. In: Estetika XXXII, 1/1995, s. 10-30.
Dickie, George: Introduction to Aesthetics. An Analytic Approach. Oxford University Press, New York/Oxford 1997, s. 28-37.
Elias, Norbert: Problems of Involvement and Detachment. In: Worsley, P. (ed.), „Modern Sociology. Introductory Readings,“ Penguin Books, Londýn 1982.
Hanfling, Oswald: Five Kinds of Distance. In: British Journal of Aesthetics, Vol. 40, 1/2000, s. 89-102.
Hanfling, Oswald: Paradoxes of Aesthetic Distance. In: British Journal of Aesthetics, Vol. 43, 2/2003, s. 175-186.
Lévi-Strauss, Claude: Myšlení přírodních národů. Československý spisovatel. Praha 1971. s. 13-59
Ortega Y Gasset, José.: Eseje o umení. Archa, Bratislava 1994.
Zuska, Vlastimil: Estetika. Úvod do současnosti tradiční discipliny. TRITON, Praha 2001, s. 51-76.