Autonomie, autonomizace umění. Základní koncept sociálních dějin umění (►) popisuje postupné vymanění se produkce umění z heteronomie vně-uměleckého určení díla (podřízení normám náboženství, politiky, morálky). Procesy autonomizace (vyčleňují se souběžně i další sféry, např. politika) indikují upevňování pozic buržoazie v 18. a 19. století. Jakkoli rozpad klientského systému (mecenát) přináší svobodu od patronů, nový tržní systém sebou nese ekonomickou nejistotu a zprvu nízký status (►) umělce (jeho indiferentnost v socio-politickém kontextu, Funktionslosigkeit). Zejména však vede ke komodifikaci díla; jejím médiem se stává instituce výstavy. Warnke to spojuje s přechodem dvorského umělce (Königkünstler) v městského (Aufstellungskünstler). Zjednodušeně platí že „komercionalizace uměleckých děl poskytuje umělci svobodu produkce za cenu rizik ekonomické nejistoty“. V souvislosti s autonomií bývá zmiňována i relativní nedotčenost dělbou práce (oproti jiným sférám sociální produkce). Přesto je s autonomizací spojován také nástup subjektivně pociťovaného odcizení. (►)
Autonomizovány jsou jednotlivé složky postupně: v Bürgerově (1974) schématu se individualizuje dřív produkce než recepce umění. Dlouho jdou souběžně práce na zakázku a cechovní regulace s projevy autonomie (A. Hauser, B. Hinz). Emancipace umění od služebnosti církevní i dvorské reprezentaci se naplno prosazuje od konce 18. stol. (francouzská revoluce), vrcholí pak hnutím estetismu: ten v despektu ke všednosti glorifikuje krásu a sakralizuje génia. Podle Bürgerova výkladu usilují avantgardy (protikladně k estetismu) o svedení umění a života dohromady, tj. o zničení autonomie.
T. W. Adorno je přesvědčen o nevyhnutelné ambivalenci moderního umění: je „autonomní i fait social" (společenský fakt). To rozvádí Bürger (1974): v pojmu autonomie se pojí pravdivý moment (historickou vyvázanost umění ze životní praxe) s falešnou ideou podstaty umění (jako na společnosti nezávislého) - takto užíván, je ideologickou kategorií (umění ale není autonomní „bytostně“ nýbrž jen „historicky“). Sociologizující kritika někdy traktuje založení estetiky jako (buržoazní) „ideologie autonomního umění“.
R. Witkin zdůrazňuje, že autonomní status netkví ve vymanění se vlivu autorit vně umění; jako autonomní instituce je umění marginalizováno, vyloučeno z institucionálního komplexu ustavujícího struktury moderního státu. Je to součást odsunutí smyslového života subjektu z instrumentálního a racionálně technického řádu modernizované společnosti. Je-li vnější prostředí takto an-estetizováno (anestetika ◄), pak každý projekt estetizace každodennosti, s nímž umělec („podnikatel v senzualitě“) přichází, má charakter subverze. Emancipace subjektu jako těžiště projektu moderního umění (zejména avantgard) proto provokuje; vnější realita je redefinována, činěna pravdivou skrze subjekt – protikladně buržoazní normě neosobní objektivity“.
P. Bourdieu, který má autonomii za důležitý rys pole umění i výsledek vývoje v čase, poukazuje na možnost (a občasný zájem aktérů) strategicky zapojit heteronomní standardy při zápolení o pozice v poli umění. V individuálně-psychologickém smyslu (a v kontextu umění) používá podobný pojem „suverenita“ také G. Bataille.

Doplňující informace:
Hauser, Arnold: Filosofie dějin umění. Odeon, Praha 1975.
Hinz, Bertold: Zur Dialektik des bürgerlichen Autonomie-Begriffs. in: Autonomie der Kunst - Zur Genese und Kritik einer Bürgerlichen kategorie).:173-198, Suhrkamp Verlag, 1972.
Warnke, Martin: Hofkünstler: zur Vorgeschichte des modernen Künstlers. Köln, DuMont, 1996.
Burke, Peter: Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii. MF, Praha, 1986.
Bürger, Peter: Theorie der Avantgarde. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1974.
Witkin, Robert: Art and Social Structure. Polity Press & Blackwell, 1995.
Bourdieu, Pierre: The Field of Cultural Production. Edited by R.Johnson. Polity Press, Cambridge, UK, 1993.