Apropriace (angl. appropriation); umělecká strategie, umožňující tvůrci vědomě si přivlastnit (apropriovat) již existující objekt, jev anebo myšlenku ze/vně světa umění (►) a začlenit do nového uměleckého kontextu, aniž by předmět přivlastnění ztratil vnímatelnou podobnostní vazbu na originál. Ze semiotického hlediska představuje apropriace symbolický akt přesunu významu apropriované entity do jiného významového kontextu, přičemž dochází k deformaci předchozího znakového seskupení a transformaci původních významů. Robert S. Nelson (nar. 1947) proto přirovnává apropriaci k mýtu a upozorňuje na „konceptuální (►) moc a semiotickou nestabilitu“ této operace. Tvůrce si totiž s entitou, již si přivlastňuje a přenáší do nového kontextu, apropriuje i její původní význam, tudíž jde pokaždé o apropriaci komplexního znaku a dynamickou znakovou situaci. Liberální poetiky umění postmoderního (►) věku učinily z apropriace legitimní tvůrčí princip, zpochybňující kategorie autorství a originality, a povýšily ji na oblíbenou stylistickou manýru; někteří autoři hovoří dokonce o “apropriačním umění” jako typické tendenci 80. a 90. let minulého století. Apropriace se běžně používá v širším spektru audio-vizuální kultury, včetně designu, reklamy a marketingu. V posledních letech dostává tento pojem i sociologičtější nádech, když se o něm mluví v souvislosti s jevy jako jsou konzumpce (►), komodifikace (►), fetišizmus (►), turistické a letištní umění a multikulturalismus, kde má zejména transverzální ráz, založený na nových a nových artikulacích znaků.

Doplňující informace:
Nelson, Robert S.: Apropriácia. In: Nelson, Robert S. – Shiff, R. (eds.), „Kritické pojmy dejín umenia“, Nadácia – Centrum súčasného umenia/Slovart, Bratislava 2004, s. 197-211. (přel. Emil Višňovský)