Obrazy, které Václav Stratil začal malovat těšně po uzavření cyklu Habaděj, nejdříve navazovaly na poetiku kreseb. Dnes už jde o několik set pláten různých formátů, jimiž se opět důkladně pokouší o zborcení bariér mezi různými koncepcemi obrazu. Kromě stylové proměnlivosti a stírání rozdílů mezi vlastnostmi, jež přičítáme malířským výkonům (propracované - odbyté, energické - unavené, svěží - neurotické, konceptuální - spontánní, aktuální - anachronické, aktuální - periferní, závěsné - prostorové atd.), jde o různá podoby přebírání a scizování obrazů či malířské spolupráce. Střídání podpisů, vymýšlení a záměny nových alter ego vyhovují Stratilově představě volnosti a ideálu "pomotané" ikonografie.
Už na počátku této malířské etapy Stratil uvedl námět lišky. Neustále se k němu vrací a opírá o něj mytologii neagresivní šelmy a pozorovatele, kteréžto vlastnosti přičítá i sobě.
Zvláštní postavení mají textové obrazy. V nich se Stratil pokouší nalézt poetické a subjektivní formulace pro společenské, umělecké a duchovní otázky. Série Šlovo pak zahrnuje heslovité či jednoslovné výroky, v nichž si hraje s diakritikou češtiny.
Také malířská činnost Václava Stratila (a její výstavní prezentace) má rysy performance, fyzického a mentálního cvičení. Uplatňuje změny tempa a náročnosti provedení jako aspekty obrazu, které vnímáme a posuzujeme jako soustředěnost či letmost a zběžnost.