Jsme vězni dešťových kapek, pouhá věčná zvířata. Běháme bezhlučným městem a okouzlené plakáty se nás už nedotýkají. K čemu jsou ta velká křehká nadšení, ty vysušené radostné skoky? Neznáme už nic jiného než mrtvé hvězdy; hledíme do obličejů a potěšeně vzdycháme. Naše ústa jsou vyschlejší než ztracené stránky, naše oči se otáčejí bez cíle, bez naděje. Zbývají už jen kavárny, kde se scházíme a pijeme chladné nápoje, zředěné alkoholy a stoly jsou upatlanější než chodníky, na které dopadly naše včerejší mrtvé stíny.